Jak jsem objevil Paříž

Budu jí říkat ona...

Když ji chcete objevit a poznat, začněte zlehka. Jen drobnými pozastaveními u jejích krás. Nesnažte se ji poznat rychle a ve spěchu, budete zklamáni a už nikdy ji neuvidíte v pravém světle. Ve světle sytě oranžového slunce, které pomalu mizí a z azurového nebe klesá k obzoru s paprsky prosvítajícími mezi střechami domů.
Sedět po západu slunce na břehu řeky Seiny s pohledem na Musée d'Orsay, se sklenicí svěžího Beaujolais Nouveau a po boku s tím koho máte rádi, je jako přenést se do jiného světa. Město po setmění hraje úplně jinými barvami a působí jako tajemné místo. Ruch aut je ten tam. Moderní vymoženosti se schovají pod roušku tmy, a jako majáky bohaté historie září do tmy nasvícené budovy. Stojím na mostě Pont du Carrousel u Palais du Louvre a pozoruji odrazy starých budov třepotající se na hladině řeky Seiny, kterou čeří Bateaux-mouches. Dlouhé lodě s reflektory osvětlujícími břeh.

Institut de France

Můžete jít pěšky až k mostu Notre Dame (Pont Notre Dame), který spojuje dva břehy a protíná ostrov, na kterém stojí stejnojmenná katedrála Notre Dame (Cathédrale Notre-Dame de Paris). Je zasvěcená Panně Marii, matce Boží. Dříve ji proto Pařížané nazývali Chrám Matky Boží. Asi vás napadá koho stavba inspirovala k napsání, dnes již světoznámého díla. Ano, je jím básník, prozaik a esejista, Victor Hugo a jeho historický román Chrám Matky Boží v Paříži z počátku devatenáctého století zasazen do období středověké Paříže roku 1482, tedy za vlády francouzského krále Ludvíka XI.  Právě z oken této gotické katedrály shodil hrbáč Quasimodo proradného Klaudia, aby pomstil smrt krásné Esmeraldy.

Cathédrale Notre-Dame de Paris

Le Marais- pařížská bažina

Jestli bych si měl vybrat jedno místo kde bych chtěl v Paříži žít bylo by to . Zdejší bažinaté břehy, pravidelně zaplavované rozvodněnou Seinou, nechali Templáři vysušit. Na pevném podloží poté postavili, tehdy ještě na předměstí Paříže, domy které později šlechta přestavěla ve velkolepé opevněné paláce. Těm se obecně říká Hôtel. Pro odlišení od Palais. Takové označení mohou mít pouze budovy, které nechali vybudovat členové královské rodiny.

Za městskými hradbami bylo templářské převorství osvobozeno od daní odváděných městu a panovníkovi, díky čemuž se začala tato část rychle rozvíjet. Stala se čtvrtí horních vrstev pařížské aristokracie a bohatých měšťanů. Čtvrtí módy a luxusu. To se ale změnilo po přesídlení královského dvora do Versailles. S panovníkem se začala přesouvat také šlechta  a čtvrť začala upadat. Francouzská revoluce znamenala definitivní odchod šlechty z Le Marais. Modrá krev neměla v Paříži klidný spánek. Ti kteří neutekli, skončili pod gilotinou.

Zatímco zbytek města se dále modernizoval, Le Marais si zachovala svou původní podobu. Nyní je znovu obchodní a módní čtvrtí, která žije především v noci. Restaurace jsou plné lidí, kteří večeří až do pozdních večerních hodin. Není neobvyklé, že ještě v deset hodin se lidé baví s přáteli a popíjejí kvalitní červená vína. Ale proč ne. Tady si lidé užívají dobrého jídla a kvalitních vín vlastně pořád. V tom jsou mi Francouzi sympatičtí. Jejich vztah k jídlu a vínu sdílím. Žádný spěch a shon.

A stejně tak by jste si měli i vy, dát čas. Procházet se po městě a nikam nechvátat, to je můj způsob cestování a objevování. A zvlášť Paříž si tuto vážnost a klid zaslouží.

Továrna na sny

V srdci této staré čtvrti najdete mnohé poklady. Le Marais je místem kde sídlí proslulá galerie moderního umění Centre Pompidou.

Centre Pompidou

Blížíme se k velmi bizarní budově, připomínající zchátralou továrnu určenou k demolicí. Obří slepenec barevných kusů starého železa. Je to snad nějaký výplod šíleného architekta? Opak je pravdou. Vše je velmi dobře promyšlené.

Centre Pompidou, dnes již velmi známá galerie, která dává prostor současnému umění je sama o sobě uměním. Pompidou není jen galerií umění. Nachází se zde knihovna, centrum výzkumu moderní hudby, průmyslové tvorby, několik konferenčních sálů i kavárna. Železná konstrukce o váze patnáct tisíc tun je rovněž sídlem Muzea novodobého umění.
Projekt galerie si prošel podobným osudem jako Eiffelova věž. Vyvolal vášnivé diskuze, které se táhly několik let. Spor o to, zda má být takový projekt realizován v historickém centru čtvrti Le Marais se dostal až před soud. V novinových titulcích tehdejších novin se objevovaly názvy jako: ropná rafinérie, pompidouleum, hangár, kupa šrotu, katedrála potrubí, urážka dobrého vkusu. Nakonec ale o jejím vybudování rozhodl v 70. letech dvacátého století tehdejší francouzský prezident, po kterém je galerie pojmenována, Georges Pompidou.

Centre Pompidou vzniklo na místě Plateau Beaubourg, které zůstalo prázdné po demolici
zdravotně závadných domů, které tu dříve stály. Mezinárodní architektonické soutěže na výstavbu galerie se zúčastnilo 700 architektů z 50 zemí světa. Nakonec zvítězil návrh italského architekta Renza Piana a jeho britského kolegy Richarda Rogerse. Autorsky se na něm podílel i původem český architekt Jan Kaplický, toho času žijící v Londýně.

Hlavní myšlenkou celého projektu byla co největší flexibilita při přestavování vnitřních prostor, podle aktuálních potřeb výstav. Což znamená v základu naprosto prázdný prostor. U tradiční konstrukce budov není možné libovolně odstraňovat příčky ve kterých vedou rozvody elektřiny, vody, plynu atd. Bylo tedy potřeba jednotlivá podlaží, kterých je celkem pět, oprostit od všech inženýrských sítí. Vše tedy vede po vnějšku budovy. A právě toto řešení propůjčuje továrně na sny vzhled poházeného harampádí, změti trubek, traverz, schodišť, žebříků, eskalátorů, stěn z betonu a skleněných tabulí. Jednotlivá potrubí jsou odlišena barvou. Modrá pro vodu, žlutá ukrývají elektrické kabely, zelená pro klimatizovaný vzduch, a červenými vede ovládání výtahů, hasicích a bezpečnostních zařízení.

Pompidou je místem kam každý den zavítá téměř třicet tisíc lidí. Je zajímavé, provokativní a měnící se jako živoucí organismus. Je to budova, která je uměním pro umění.
Strávil jsem v galerii krásné odpoledne plné umění. Známá díla slavných autorů ze kterých jsou jasně čitelní ale i jejich méně známá tvorba. Matis, Kupka, Warhol, Dalí, Lautrec, Fotografie, videonahrávky, malby, kresby, 3D modely, sochy. Výstavní prostory jsou minimalistické, bez rušivých prvků a přitom velkorysé. To umožňuje ona originální konstrukce budovy. Ocenil jsem i venkovní terasy, ze kterých je skvělý výhled na střechy pařížských domů.

Trn v oku Paříže

Každé město má svá místa, která musíte vidět. A v Paříži nelze přehlédnout místní dominantu, Eiffelovu věž. Tak jako Socha Svobody je symbolem New York City a celých Spojených států, je Eiffelova věž (Tour Eiffel) symbolem Paříže a celé Francie. Naše první kroky vedly právě k této monumentální věži, do zahrad Champ-de-Mars, které se rozprostírají mezi věží a bývalou vojenskou školou (École Militaire). Přední kterou stojí velká skleněná stěna (Le Mur pour la Paix) inspirovaná zdí nářků v Jeruzalémě. Můžete zde zanechat psaníčko a vsunout jej do stěny jako poselství míru.

Le Mur pour la Paix

Dali jsme si ve stínu věže z tepaného železa, oběd a kávu. Což mimochodem dělá mnoho pařížanů.

Zajímavé jak se z tolik nenáviděné Eiffelovy věže stal Francouzský symbol. Věž byla postavena u příležitosti stého výročí velké francouzské revoluce v rámci světové výstavy Expo v roce 1889. Pařížané ji skutečně neměli v lásce a brali ji jako ohyzdnou stavbu narušující panorama města. Doslova o ní říkali, že je trnem v oku města. Měla stát pouze dvacet let a pak být rozebrána, ale k tomu nakonec nedošlo.

Výhled na město je podle mé nejhezčí z prostředního patra kam se dá vyjet výtahem nebo pěšky po schodech, ale určitě si nenechte ujít možnost vidět město z nejvyššího patra. V dne je to zajímavější protože vidíte více budov. Ale i v noci .

Podle jiných je krásnější výhled z Montparnasské věže, z níž můžete vidět Eiffelovu věž v celé její kráse.

La Tour Eiffel

Prošli jsme pěšky k vojenské škole a pak dále do Invalidovny, jejíž součástí je vojenské muzeum (Musée de l'Armée) a Dóm se zlatou kopulí, ve kterém je umístěna i hrobka Napoleona Bonaparte a dalších slavných francouzských válečných hrdinů.

Architekt se při návrhu inspiroval Bazilikou svatého Petra v Římě. Invalidovna byla v druhé polovině sedmnáctého století budována na předměstí Paříže, což je v kontextu současné podoby města úsměvné. Dnes stojí v samotném historickém centru. Nepřemístila se. Jen město se rozrostlo. O deset kilometrů v každém směru.

Musée de l'Armée

Dobré ráno Paříži...

Jeden den ráno jsem vstal, ještě před východem slunce vyšel na Trocadero a pozoroval, jak slunce z východu pomalu putuje až nad École Militaire. Sešel jsem dolů a na chvíli se posadil do zahrad Champ-de-Mars. Byl jsem sám, četl si knížku a pozoroval jak se pomalu objevují první lidé. Někteří si zkracovali cestu do nejbližší kavárny na snídani. Jiní si hráli se svými domácími mazlíčky, kteří s nadšením aportovali. Odpoledne a večer jsou tu všude stovky lidí, ale teď tu vládl klid. A ten jsem si rozhodl užít.

Trocadéro

 

Île aux Cygnes

Věděl jsem, že kousek odtud je na ostrově Cygnes socha svobody. Pěšky to je procházka asi na půl hodiny po které si můžete užít pohled na sochu ženy s rozlomenými pouty představující svobodu, knihou symbolizující americkou deklaraci nezávislosti a korunou se sedmi paprsky, zářícími přes sedmero moří do sedmi kontinentů. Upřeně se dívá směrem k New Yorku, kde stojí její čtyřikrát vyšší a známější sestřička. Tu francouzi věnovali Spojeným státům americkým. Kdysi její pohled směřoval na východ směrem k Eiffelově věži, v roce 1937 během světové výstavy Expo hostované paříží byla otočena na západ k New Yorku.

Cestou zpět jsem trochu zabloudil. To se ale bez mapy v cizím městě občas stává:)) Ale nakonec se mi podařilo dojít až zpět na Trocadero. Většina lidí tuto cestu absolvuje metrem, ale pro poznávání města je lepší chodit pěšky.

Ráno a dopoledne je ideální na procházku starým centrem města. Díky tomu objevíte pitoreskní uličky a staré pařížské pasáže. Najdete v nich antikvariáty, obchůdky se starožitnostmi a hračkami, knihkupectví, malé kavárny i zapadlé restaurace s malými stolky nalepenými těsně na sebe..

Pasáže s vitrážemi, starými hodinami a krásnými ozdobnými výlohami obchodů na mě volaly, jako Sirény na Odyssea svým líbezným zpěvem.  “Pojď dovnitř, jen se pojď podívat”.

Vše je z jiného století. A právě to mám na Paříži rád. Města plná moderních budov ze skla a oceli jsou architektonicky působivá, ale nemají kouzlo historie. Ta v Paříži dýchá z každého zákoutí, každé stavby, dokonce i z lidí a jejich originálního stylu.

Nevyhýbejte se hřbitovům

Toulky historií mě vedou ale mnohem dál a další kroky směřují ke hřbitovu Père Lachaise.

Není to místo, kam se hrne každý turista, ačkoliv stojí za to jej navštívit. Na 43 hektarech se nachází 70 000 hrobů a atmosféru klidného místa dotváří více než 5 000 stromů. Pokud chcete zapálit svíčku, položit květinu, nebo jen vidět poslední místo odpočinku některé z osobností blízké vašemu srdci, kupte si u hlavní vstupní brány mapu. Jinak je nenajdete.

Prošli jsme se opuštěnými uličkami a alespoň na chvilku se zastavili u hrobů slavných umělců a zavzpomínali na jejich díla. Jmenovitě někteří z nich: Honoré de Balzac, Cyrano de Bergerac, Eugène Delacroix, Frédéric Chopin, Molière, Nadar, Édith Piaf, Oscar Wilde či Antoine de Saint-Exupéry. Na hrob posledního jmenovaného někdo položil obrázek Malého prince, který byl trochu rozmočený od deště. Natolik příhodné právě pro tuto knihu, která je plná velkých myšlenek. Bylo to všechno smutné. Jejich návštěva mě ale přiměla jim všem, alespoň v myšlenkách, vzdát hold a úctu.

Père Lachaise Cemetery, hřbitov Père Lachaise

Antoine de Saint-Exupéry

Palais du Louvre

Historii ve škole jsem neměl rád, možná to bylo tím že mě pro ni nikdo z učitelů nedokázal nadchnout. Přesto jsem si k ní našel cestu sám, která pomalu tak jako jako krásná jabloň vyroste ze shnilého jablka. Proto jsem nemohl vynechat návštěvu Museum Louvre.

Palais du Louvre

Muzeum patří mezi největší na světě a nachází se v bývalém sídle francouzských králů, paláci Louvre. Kdysi zde býval lovecký zámeček a les Louverie, který dal paláci jméno.

Po 300 letech, kdy již nebyla Paříž sídlem francouzských králů se v Louvre usídlili úředníci, dvořané a poté umělci a učenci. Západní část, Tuilerijský palác, v roce 1871 zachvátil požár a zcela jej zničil. Proto je nyní Louvre z jedné strany otevřený. Nyní jsou na jeho místě Tulerijské zahrady (Jardin des Tuileries). 

Komplex o velikosti 195 000 m² obsahuje cenné sbírky z celého světa. Původ rozsáhlých sbírek sahá až do 16. století. Díla začal sbírat František I., v čemž pokračoval dále i Ludvík XIV. Muzeum nebylo veřejnosti přístupné což změnila až francouzská revoluce. Roku 1793 byl Louvre oficiálně otevřen jako veřejné muzeum. Postupně se sem přemístila i další díla roztroušená po zámcích, kostelech a klášterech.

Nad podzemním vchodem do muzea nelze přehlédnout dvaceti-metrovou skleněnou pyramidu z roku 1989., projektovanou architektem  I. M. Pei z New Yorku, na objednávku tehdejšího prezidenta François Mitterranda. Nepřesahuje výšku paláce, proto při pohledu z ulice není její vrchol vidět a nekazí tak celkové panorama. Její otevření se uskutečnilo u příležitosti 200. výročí Velké francouzské revoluce. Je provokativním ale určitě i majestátním vstupem do míst, kde lze objevovat lidskou historii za posledních pět tisíc let. A pohled na Louvre ve směru od Tuilerijských zahrad je ten nejhezčí.

Pokud máte v plánu strávit v Paříži jen pár dní, prohlédněte si pouze exteriéry paláce a nebo si vyberte jen jednu část, kterou chcete vidět a té se věnujte.

Nejen samotné sbírky, ale i celý komplex, výzdoba paláce, stropní fasády, zlaté zdobení dveří i stěn mnoha desítek místností jsou úchvatné. Nebudete vědět kam dřív s očima. Jen v egyptské části jsme strávili celý den. A to jsem měl pocit, že jsem to odbyl.

Na celý Louvre by jste potřebovali nejméně týden. Každý den na jednu část, kterých je celkem sedm. Ty byly rozděleny a stanoveny samostatným zákonem ze dne 5. září 1888.

1. Egyptské starožitnosti
2. Stará Antická a Orientální keramika
3. Řecké a Římské starožitnosti
4. Malby, kresby, mědirytiny - XIII.-XIX. století
5. Skulptury středověku, renesance a Moderní doby
6. Malé umělecké předměty světové historie
7. Námořnictví a etnografie

Od začátku jsem věděl, že chci vidět především egyptskou sekci, jelikož mě již od dětství fascinuje egyptská historie a mytologie.

Sbírka obsahuje několik sarkofágů, mnoho soch, kamenných bloků, sloupů, papyrů, amuletů a dalších náboženských symbolů. Ve sbírce je i sarkofág Ramsese II., kniha mrtvých. Hodně mě zaujaly sochy zobrazující egyptské bohy mezi kterými jsou Osiris, Hor, Anubis, socha královny Hatshepsut, busta Nefertiti i 24ti tunová granitová socha sfingy. Je neuvěřitelné se na ně dívat. Na věci které vytvořil člověk před mnoha tisíci lety. Některé exponáty jsou až čtyři tisíce let staré.

Kromě egyptské sekce jsme navštívili část oddělení renesančních skulptur a maleb. Mezi kterými mě zaujala socha z helénského období druhého století př.n.l., znázorňující řeckou bohyni lásky, krásy a plodnosti, Afrofitu. Afrodita Milóská, též známá jako Venuše.

V části věnované malířství nelze přehlédnout velký dav lidí. Většina návštěvníků paláce Louvre míří k jednomu malému nenápadnému obrazu. A z Louvre nemohou odejít odkud jej neuvidí. V porovnání s několika-metrovými malbami v nadživotní velikosti působí velmi titěrně. Avšak davy lidí v ložnici samotného císaře Napoleona, kde je obraz umístěn, prozrazují že za několikacentimetrovým neprůstřelným sklem visí jeden z nejslavnějších obrazů světa. Portrét z počátku 16. století zachycující ženu s tajemným úsměvem. Francouzi ji neřeknou jinak než La Joconde. Ve světě je známá jako Mona Lisa.  Autor a skutečně renesanční člověk Leonardo da Vinci ji prodal francouzskému králi Františku I., za 4000 zlatých dukátů. V té době velmi vysokou cenu. Zpočátku byla vystavena ve Fontainebleau (dřívějším sídle francouzský králů), později ve Versailles a nyní je umístěna v Palais du Louvre.

Arc de Triomphe-  Étoile

Pokud půjdete od Louvre dále přes Tuilerijskou zahradu (Jardin des Tuileries) po Champs-Élysées, jedné z nejdražších ulic světa, dojdete k oblouku vítězství, Arc de Triomphe. Říká se mu též Étoile (hvězda). Monument tyčící se do výšky padesáti metrů nabízí výhled na široké bulváry, které se rozbíhají do všech stran a tvoří právě onen tvar hvězdy. Uvidíte Eiffelovu věž, baziliku Sacre-Coeur na Montmartre i moderní čtvrť La Défense s obloukem La Grande Arche.

Na oblouk vítězství jsme vyšli ve dne a po druhé také při západu slunce, které v srpnu zapadá přímo do oblouku na La Défense. Je dobré se tam na chvilku zastavit a užít si pohled na všechny strany. Oblouk byl vystavěn jako pocta francouzským vojákům, kteří padli za válek v revolučních dobách a během válečného období za císaře Napoleona. Pod obloukem se nachází hrob neznámého vojína, který zemřel v První světové válce.

Étoile

pohled z Étoile v noci

Bouřící Paříž nedopřává klidný spánek francouzskému králi….

Počátkem 17. století bylo Versailles malou vesnicí uprostřed močálů a lesů, kam rád chodil na lov Ludvík XIII. Natolik se mu tam zalíbilo, že ve Versailles koupil pozemek na kterém nechal postavit lovecký zámeček. Ten se stal základem pro pozdější velkolepý zámek, kterým dnes bezpochyby Versailles je. Další majitelé jej přestavovali a upravovali celá desetiletí. Místní lesy si oblíbil také Ludvík XIV. (Král Slunce), který ihned po své korunovaci započal rozsáhlou renovaci. Nechal areál zámku upravit a zvětšit. Tak aby se stal monumentálním sídlem, kde mohl pořádat své opulentní slavnosti. Chtěl co nejdříve přesídlit celý královský dvůr z neklidné Paříže, která přestávala být nakloněna panovníkovi. Padesát let se zámek měnil a rozšiřoval s pomocí 22 tisíc dělníků a 6 tisíc koní. Významnými změnami prošly i krásné zahrady podléhající přesnému geometrickému uspořádání ve kterých nechal král vybudovat síť kanálů a fontán.

Versailles

Versailles

Versailles

Jistě nejednoho z návštěvníků napadne, jak bylo možné při vyspělosti tehdejší techniky, udržovat zahrady v tak výstavním stavu. Pravidelně zastříhávat stovky vysokých topolů do hranolů. Keře do přesných kulovitých tvarů. Obrovské plochy nekonečných a dokonale upravených trávníků . A v neposlední řadě péči o majestátní komplex zámeckých komnat, kterých je zde 700. Vše bylo vysvětleno na výstavě uvnitř Versailles. Tam jsem se dočetl, že o zámek a přilehlé zahrady se staralo 10 tisíc lidí.

Později král také koupil i sousední vesnici Trianon, kterou připojil k zahradám. Domy nechal zbourat a na jejich místě postavil Porcelánový Trianon, který byl později nahrazen dnešním Velkým Trianonem (Grand Trianon). Místo, kde mohl Ludvík zapomenout na přísnou etiketu královského dvora a nerušeně trávit čas se svou milenkou Madame de Montespan.

Po 1. světové válce zde byla podepsána jedna z pařížských mírových smluv, Trianonský mír. Ten stanovil hranice maďarského státu jakožto nástupce Uherska.

Malý Trianon (Petit Trianon) nechal vybudovat Ludvík XV. v blízkosti Velkého Trianonu, pro svou milenku Madame de Pompadour. Jeho dokončení se však nedočkala. Zemřela 4 roky před jeho dokončením. Marie Antoinetta, která později prišla do Malého Trianonu chtěla utéct od formálnosti královského dvora, aniž by ji někdo rušil. Nikomu nebylo dovoleno vstoupit dovnitř bez jejího svolení. Vše bylo „par ordre de la Reine“ (dle rozhodnutí Královny).

Byl to dům radosti. Zde mohl si mohl král užívat dosytosti milostných radovánek.
Další změny prodělal zámek i oba Trianony po vítězství Napolena, který je nechal kompletně zrestaurovat. Výčet změn kterými Zámek Versailles prošel by ale vyšel na desítky stran.

Grand Trianon

Grand Trianon

V blízkosti Malého Trianonu je i jedna zajímavost, která není tolik známá. Malá, uměle vybudovaná vesnička, tzv. Královnina vesnice (Hameau de la Reine) – vesnice o 12 domech, kde Marie Antoinetta realizovala své představy ideálního selského života. Je to malá vesnička, kde si královna a další šlechticové hráli na obyčejné sedláky. Převlékli se do chudých šatů. Chovali zvířata, pěstovali zeleninu, a také zde jedli a spali. Hráli si na to jaké to je být chudý a prostý.

Ve vesnici je malý mlýn, jezírko a vodní kanály i jezera plná ryb. Dokonalou atmosféru dotváří doškové střechy starobylých chudinských domů s malými políčky.

Královnina vesnice

Královnina vesnice

Královnina vesnice

Fontainebleau- zašlá sláva královského města

Pokud si chcete odpočinout od ruchu Paříže a ještě vám nestačila návštěva Louvre a Versailles navštivte Fontainebleau. Zámecký komplex ve stejnojméném městě ležící asi 55 kilometrů jihovýchodě od Paříže v departmentu Seine-et-Marne, regionu Île-de-France. Dostanete se k němu nejlépe vlakem z nádraží Gare de Lyon. Cesta trvá asi 40 minut.

Fontainebleau je oblíbenou víkendovou destinací Pařížanů. Zámek ve Fontainebleau, kde čtyři století sídlili francouzští králové, patří mezi jeden z nejrozsáhlejších zámeckých komplexů ve Francii. Jeho počátky spadají do 12. století. Svou současnou podobu však získal až v 16. století. Na žádost Ludvíka XV., který jej nechal přestavět nejlepšími italskými architekty té doby. Zámek má stovky místnosti a je oblíbenou truistickou destinací, ale není zdaleka tak navštěvován a znám jako např. Versailles.

http://masterok.livejournal.com/469056.html

Paříž- klidné muzeum, La Défense uspěchaný byznys...

Budovy, které obyvatelé hlavního města země galského kohouta nechtěli v historickém centru, byly postaveny zde. Ve čtvrti La Défense (obrana), severozápadě od centra města. Jméno čtvrť dostala podle názvu památníku La Défense de Paris, který byl na tomto místě odhalen v roce 1883 na památku padlých vojáků, kteří bránili Paříž v průběhu Prusko-francouzské války.
Již za vlády Ludvíka XV. vedla stromová alej od Paláce Louvre až na La Défense ke kopci Chantecoq (kohoutí zpěv), kde až do konce 19 století stával větrný mlýn.  Nyní zde stojí monumentální oblouk La Grande Arche.  který je zakončením spojnice  Palais du Louvre - Avenue des Champs-Élysées - Arc de Triomphe de l'Étoile - Avenue Charles de Gaulle-  La Défense.

La Défense je moderní čtvrť s kancelářskými budovami, obchody, a sídly mnoha firem.

Přes den pod obloukem sedí na schodech lidé. Obědvají, pijí kávu, diskutují. Je to zajímavé místo, které jako by ani nepatřilo do Paříže. A to je také důvod proč stojí na okraji. Podle mě velmi chytré řešení. Je to místo kde Paříž vydělává peníze.

La Défense

La Grande Arche

La Grande Arche

La Défense  

La Défense

Ve dne les, v noci sex….

V západní části města, nedaleko La Défense, leží  Boloňský lesík Bois de Boulogne. Park z poloviny devatenáctého století, který založil Napoleon III. nabízí spoustu místa a láká tisíce lidí k návštěvě. Lidé zde relaxují, sportují, chodí na procházku se psy, užívají si piknik s přáteli, ale hlavně si sem chodí odpočinout od ruchu velkoměsta.

Bois de Boulogne

Než se vydáte do parku, doporučuji půjčit si kolo, což není v Paříži žádný problém. Na každém rohu jsou elektronické stojany, kde si lze kolo půjčit i vrátit. Lesopark je tak velký, že prohlídka by vám zabrala klidně celý den.

Odpočiňte si u jezera, pozorujte vodní kaskády, bublající potůčky, známé i cizokrajné stromy v jejichž stínu si v klidu vychutnejte sendvič se sklenicí dobrého vína. Kola mají vepředu košíky, do kterých je možné všechno uložit. Například batůžek s otvírákem, lahví červeného, sklenice a hurá do lesíku:)

Je tu klid, ale v pozdějších hodinách a především večer, narazíte na okrajích a v odlehlých částech parku na mladé dívky, které tu nabízejí samy sebe. Myslím, že Napoleon asi netušil co se později bude dít v keřích, které zde jeho zahradníci vysázeli.

Dvě z nich mi hned posílaly vzdušné polibky svými sytě rudými rty a mrkaly na mě očima s nepřirozeně dlouhými umělými řasami. Jediné co jsem jim poslal zpět byl úsměv a pozdrav “Bonjour Mesdames”.

Našinec zvyklý vídat otrhané vyžilé dámy v džínových bundách potloukající se ulicemi, je překvapen stylem, které tyto dívky mají.

Montmartre

Na nejvyšším pařížském kopci leží čtvrť, dříve město, která se v druhé polovině 19 století připojila k Paříži, Montmartre. Název Montmartre pochází z označení Mons Martis (Martova hora). V dobách Galů zde stál chrám zasvěcený Martovi, bohu války. Dnes se na jeho místě nachází kostel Saint-Pierre de Montmartre, který v sobě uchovává čtyři antické sloupy, z dob Římské říše. Po jejímž pádu byl název chybně interpretován jako mont de martre (martre, martyr, mučedník).

Basilique du Sacré-Cœur, Montmartre

Nejznámější památkou je  římskokatolický kostel Basilique du Sacré-Cœur (bazilika Nejsvětějšího Srdce Ježíšova) na samotném vrcholku kopce Montmartre. Nahoru se můžete vydat lanovkou nebo vyjít 222 schodů.

Pokud si chcete dovést domů nějaké pěkné obrázky, zajděte do turistického centra přímo u horního výstupu lanovky. Dostanete je v ruličce a jsou velmi levné. Asi dvě eura jeden:)

V dne láká bazilika. V noci zářící červený větrný mlýn. Na úpatí kopce najdete celosvětově známý kabaret Moulin Rouge. Přes den klidná čtvrť se večer mění v turistické šílenství, kde to není zrovna moc bezpečné. A proto je lepší ji navštívit minimálně ve dvou lidech nebo malé skupině.

Ulicí korzují tisíce lidí, toužících vidět dívky tančící kankán, které zachytil ve svých dílech Henri de Toulouse-Lautrec, častý návštěvník zdejšího kabaretu. Název Moulin Rouge znamená ve francouzštině červený mlýn a odkazuje k historii Montmartre, kdy se na kopci nacházelo množství větrných mlýnů.

Moulin Rouge

Paříž bez růžových brýlí, aneb co říct závěrem?

Některá města jsou si podobná jako vejce vejci, ale Paříž je město, které je jiné. Ve všech ohledech. Pokud si chcete pouze zapíchnout špendlík do mapy navštívených míst pak to není ideální město.

Slyšel jsem mnohá vyprávění lidí v mém okolí o jejich zklamání z Paříže.

Odpadky, zápach, ošklivá špinavá zákoutí, pouliční nabízeči nepotřebných cetek. Malé přeplněné metro. Přelidněné ulice. Slyšel jsem toho mnoho.

Není určitě na místě žít v iluzi krásy. Nic není dokonalé a velká města mají své problémy. I Paříž je má. Viděl jsem v metru pod eskalátorem běžet obrovského švába a nadskočil jsem leknutím. Ano vidím i tyhle věci. Nemám růžové brýle.

Ale mnozí, kteří mají na prohlídku města jen víkend, se snaží vidět vše. Ženou se od jednoho místa k druhému. Výsledkem je, že "vidí" vše jako z rychlíku. Jsou unavení po nachození několika kilometrů a jejich pocity jsou smíšené. Vidí to ošklivé a nestihnou objevit to krásné. To pravé kouzlo města.

Okrajové části měst většinou nenabízejí hezké pohledy. Jsou daní za potřebu bydlet ve městě, ale ne v jeho drahém centru. Tato místa se vymezují a stahují se do nich lidé, kteří nemají k městu takový vztah a úctu, kterou by si zasloužilo. Tak je to ale téměř všude na světě.

Mnohé jsem slyšel i o samotných Francouzích a také zažil, ale snažím se vidět to dobré. Každý národ je jiný. A nikde nežijí dokonalí lidé.

Pokud tedy máte jen víkend, naplánujete si dvě tři místa která chcete vidět a těm se věnujte. Užijte si všudy přítomné kavárny a restaurace, klidně si užijte tříhodinovou večeři, ale především nespěchejte.

Moje užitečné tipy:

Muzea, galerie, výstavy, památky

Pokud máte několik dní a chcete navštívit více památek, muzeí a galerií, pak se vám určitě vyplatí kartička Paris Museum Pass. Má platnost 2, 4 nebo 6 dní. Na 4 dny stojí cca 1500Kč. A díky ní nemusíte řešit vstupy a čekat ve frontách. Více informací najdete na: en.parismuseumpass.com

Doprava
V Paříži je velmi hustá infrastruktura městské hromadné dopravy. Metro je propojené s pěti linkami příměstských vlaků RER (Réseau Express Régional).

Na delší vzdálenosti se vyplatí přestoupit na RER, například pokud pojedete na La Défense.

Kupte si plastovou kartičku NaviGO přes kterou si můžete kupovat jízdní kupony, funguje bezkontaktně. Nebudete tak muset řešit papírové jízdenky. Které jsou navíc ve vsýledku o dost dražší. Kartu i kupon koupíte v okénku ve větších stanicích. Když vám skončí platnost lze další kupony kupovat v automatech i přes internet.

Boloňský lesík: zde doporučuji půjčit si kolo a projet si park na kole.

Jídlo
Nejlepším místem kde se skvěle najíte je Quartier latin. Latinská čtvrť na levém břehu řeky Seiny na území 5. obvodu. Čtvrť kde se nachází řada vysokých škol včetně známé Sorbony a Pantheonu.

Restaurace vedou podél ulic Boulevard Saint-Michel  a Boulevard Saint-Germain.

Snídaně

Ačkoliv žijeme v představách jak typický Pařížan debužíruje na ohromných snídaních, které si můžete dát v hotelu, je typická francouzská snídaně (petit déjeuner) velmi skromná.

Skládá se pouze z křupavé čerstvé bagety s marmeládou a kávy s horkým mlékem v porcelánové konvičce (café au lait).

Bagetu a ostatní pečivo koupíte v pekárnách (boulangerie), sladké pečivo zase v cukrárnách (patisserie).

Bagetě s marmeládou jsem nepřišel na chuť. Dávám přednost croissantu nebo pain au chocolat- čokoládovému chlebíčku. U nás je známý jako čokorolka .

Oběd a večeře

Oběd ve Francii bývá kolem 12 hodiny, večeří se ale mnohem později. Obvykle mezi 21 a 23 hodinou. Hlavní jídlo dne je právě večeře, složená z několika chodů. Předkrmu (entrée), hlavní jídlo (plats principaux) a zákusek (desert). Místo desertu si francouzi často dávají sýrový talíř. Poslední částí jídla bývá měř vždy káva. Ta se podává až po desertu.

Na oběd je v mnoha restauracích nabídka pouze z jídla dne (plats du jour). Restaurace nabízejí i menu, ve kterém můžete vybírat obvykle ze dvou či tří nabídek předkrmů, hlavních jídel, polévek a desertů. Sestavíte si menu podle svého přání.

Nabídka je vždy součástí nabídkového listu (carte), který je vyvěšen před vchodem.

Francouzi téměř vždy pijí k jídlu víno, dle druhu pokrmu. Voda je na stolech zdarma podávána v karafách.

WC
Veřejné WC je v Paříži velký problém. Radní města tedy vydali vyhlášku dle které můžete použít WC v jakékoliv restauraci, aniž byste si něco museli objednat. Nesmí vás vyhodit, ale v některých restauracích to nemají rádi.