Dovnitř vajíčkem a ven mozkem.

Reportáž- část semestrální práce v druhém ročníku Bc studia mediální komunikace.

23.11.2012, Paříž- Galerie Centre Pompidou

Ve středu 21. listopadu 2012, byla zahájena výstava španělského umělce Salvador Felipe Jacinto Dalí i Domènech, jehož kořeny sahají do Katalánska. Svůj život však zasvětil centru umění, Paříži. Proto je více než příhodné, aby se jeho největší výstava konala v galerii moderního umění Le Centre Pompidou. Stejně kontroverzní a geniálně provokoativní jako Dalí. Galerie sama o sobě působí technicko-surealisticky, tak jako jeho tvorba.

vstupní atrium Le Centre Pompidou

Pařížské centrum moderního umění se rozhodlo, po více jak dvaceti letech, navázat na fenomenální úspěch Dalího výstavy v letech 1979- 1980. Výstavu, tehdy ještě žijícího umělce, navštívilo 900 tisíc lidí. Což je ostatně rekord návštěvnosti v galerii Pompidou. Kurátoři výstavy věří, že si cestu do muzea najde letos a v příštím roce, ještě více lidí, a překonají tak tuto hranici.

Interaktivní expozice čítající více jak dvě stě exponátů, obsahuje nejen malby a ilustrace, ale i sochy, fotografie a filmy. Již vstup do sálu je i pro Dalím nepoznamenaného diváka, známkou něčeho originálního. Obří vejce jako brána do duše extravagantního umělce, uvnitř kterého je zvětšená fotografie Dalího, jenž se choulí do klubíčka v prenatální poloze. To symbolizuje plodnost a narození. Jedná se o odkaz na jedno z jeho děl.

Obří vejce jako brána do duše umělce

Cesta tak začíná nahotou. Jako by se snad kurátoři nechali Salvadorovým symbolismem nadchnout, a tak v celé nahotě zobrazili i umělce bez všech příkras. Nechtějí nic skrývat. Jeho vášně, které se dříve opomíjely tak dostávají na výstavě zcela jasnou podobu. V několika videích jsem shlédnul část z Dalího “běžného” dne a to jak se rád obklopoval luxusem. Miloval zlato. Nenáviděl všechno obyčejné a rozhodně nevedl asketický život.

Rozhodli se ukázat nejen jeho vrcholná díla, kterými se zapsal do dějin surealismu. Díky tomu se snad poprvé dostaly na veřejnost nepovedená díla, pokusy i nákresy budoucích obrazů. Proč by měl být umělec přehnaně uctíván, jako by snad neprošel fází neúspěšných počátků. Mistrem se nikdo nerodí, nýbrž stává usilovnou prací.

Stejně jako před dvaceti lety, je výstava rozčleněná chronologicky do sedmi částí. Cesta začíná u raných děl podléhajících kubistickému vlivu. Ty jsou ovlivněna rodným Katalánskem. Za zmínku stojí Autoportrét s deníkem L'Humanité (1923). Po pravdě jsem takové rozdělení tušil. Nejlépe tak vysvětlí i Dalím nepostiženém divákovi, jeho vývoj a inspirace.

Persistence of Memory (1931)

Hlavní dominantou ve velkém sálu, jsou tři obrazy. Villem Tell (1930), Le grand Masturbateur (1929) a pravděpodobně nejznámější Dalího malba, Persistence of Memory (1931). Známá též pod názvy Plynoucí čas či Měkké hodiny.

Jen co jsem vstoupil do sálu, nebyly obrazy to první čeho jsem si všiml. Místnost byla plná lidí a já pozoroval jak na ně velikost a samotná díla působí. Lidé postávali okolo a zkoumali každý detail. Ani já jsem si neodpustil, a to přesto že díla znám, podívat se na ně zblízka a chvíli se u nich zastavit. Ano, originály působí jinak, než ty otisknuté v knize. V těchto obrazech je skryto Dalího nadšení pro teorie zdánlivě neslučitelné s uměním. Freudovy i Einsteinovy myšlenky. Rozteklé Měkké hodiny symbolizují čtyř-rozměrnost prostoru i teorii relativity. Čas podle této teorie neplyne ve všech dimenzích stejně. Stejně jako na obraze. Troje rozteklé hodiny, které ukazují rozdílný čas.

V části výstavy nazvané “teatrální”, mě mile překvapila projekce experimentálních filmů. To navozuje přesně stejný vývoj, který proběhl i v Dalím. Vidím výtvarnou hravost. Jeden, druhý, třetí obraz. Pokud začnete mít pocit, že by si taková díla zasloužila i pohled jinou perspektivou, dostanete se do stejného bodu jako Dalí. Jdete do dalšího sálu a je to tu. Otevírá se nová dimenze kreativity. Od výtvarného umění k fotografii a filmu. Například Chaos and Creation (1960), které jsem shlédnul přímo na výstavě. Snímek, na němž Dalí pracoval s fotografem Philippem Halsmanem, označuje archiv Muzea moderního umění v New Yorku, za  "první umělecké video". Trvá sedmnáct minut a spočívá v jednoduchém triku. Dalí drží před kamerou dřevěný malířský stojan. Ten se postupně mění v abstraktní malbu. V prase, popcorn, šaty atd.

Výstava tedy není pouze chronologickou retrospektivou bez emocí. Opravdu ukazuje umělce se všemi jeho emocemi. Dalí je přeci znám touhou ostatní překvapovat.

Krátkometrážní patnácti-minutový film, který svou naprostou otevřeností úvodní scény šokuje. Je v něm ve velkém detailu, řezána oční bulva. I ten se na výstavě promítá. Mnoho diváků po pár vteřinách však odchází. Tyto scény však pomáhají pochopit duši umělce a tak jsem vydržel až do konce. Ano, navozuje tím tu správnou atmosféru šílenství. Dalí sám o této vlastnosti říká: "Ovládal jsem své šílenství natolik, že jsem je proměnil v tvůrčí schopnost."

Centre Pompidou je bezpochyby jedním z nejprogresivnějších světových výstavních domů. Expozice bývají téměř vždy vystavěny tak, aby ukázaly umění v nových souvislostech. Galerie je známá svým nadšením pro nové přístupy a interaktivitu, která obdivovatele moderního umění dokáže vtáhnout do děje. Galerii jsem již v minulosti navštívil a tak jsem již tušil do čeho jdu. Zdejší výstavy vůbec nebývají fádní s obsahem prostých informací. Naopak. Jsou hravé. Odkazy, rozsáhlé doprovodné texty, originální audio nahrávky či filmy a dokumenty. Kresby a náčrty, polotovary výsledných děl. To vše umocňuje pocity z každé výstavy.

Využívají velkolepého prostoru a všemožných zákoutí. Celá budova je jako jedna velká skládačka. Je variabilní, dá se různě přestavovat a tvořit. Je tak ideálním prostředím pro umění všeho druhu. Kontroverzní stavba, kterou po jejím vybudování Pařížané neměli rádi, stejně jako Eiffelovu věž, se postupem doby stala symbolem pařížského moderního umění. Tak jako Eiffelova věž se stala symbolem Paříže vůbec.

Poprvé když jsem před ní stál, jsem si říkal, že něco takového jsem ještě nikdy neviděl. Budova působí jako tovární slepenec trubek, různých konstrukcí, schodišť a lávek. Když jsem ji obešel a vstoupil na jakési náměstí, upoutaly mě obří prosklené tubusy. Ty slouží k přemisťováni se mezi jednotlivými patry. Proč jsem se ale vlastně zmínil o této budově? Myslím, že Dalího výstavě sluší. Dalí patří do moderního umění, tak jako tato budova patří do moderní architektury. Toto spojení tudíž opravdu funguje.

Bohužel však musím na výstavu snést i něco málo slov kritiky.

Ačkoliv se kurátorům podařilo shromáždit sbírku dvou-set obrazů, kreseb, objektů, plastik, fotografií či filmů. I přesto, že ukázali proměny raného Dalího s jeho kubistickými experimenty, nadšení a obdiv k mistrům renesančního umění. Stejně jako jeho pozdější posedlosti teoriemi z oblasti psychologie a fyziky. Pak se jim ale bohužel nepodařilo to vše propojit s doprovodnými komentáři. Zarazila mě absence jakýchkoli hlubších komentářů. Několik tabulí s informacemi o Dalím, které je možné nalézt i na Wikipedii nekoresponduje s odborností a profesionalitou, která je od galerie tak zvučného jména, očekávána.

Opravdu mě mrzelo, že na výstavě například chybí jakékoliv vysvětlení Dalího fóbií. Divák se nic nedozví o tom jaké vlivy z jeho dětství i dospívání se podepsaly na mnoha detailech, které často zobrazoval. O jeho posedlosti hmyzem. O filosofické rovině se kterou pohlížel na věci vnímané běžnými smrtelníky jako všední a obyčejné. Vejce. Tomu přikládal velkou důležitost. Vejce jako propojení začátku i konce. Života a smrti. Symbolika, která je pro španělského umělce tak typická, zůstala bez povšimnutí. A právě to jsou důležité detaily, které prozradí, že věci které zobrazoval a důvod proč je zobrazoval právě takto, nejsou nahodilé a rádoby umělecky znetvořené. Vše mělo svůj důvod. A právě pochopení symbolismu či bravurnosti se kterou ovládal výtvarné řemeslo, posouvá Dalího od roviny prostého blázna, do sfér umělecké geniality. Té ostatně dosáhl již za svého života. Již tehdy byla jeho díla ceněna.

Dle deníku Guardian má expozice Salvadora Dalího předpoklady k tomu, aby se zařadila k nejnavštěvovanějším pařížským výstavám posledního desetiletí. Pokud se do Paříže chystáte, nenechte si tuto výstavu ujít a poznejte blíže jednoho nejvýznamnějších umělců dvacátého století.

Výstava v pařížském Centre Georges Pompidou potrvá do 25. března 2013.