Co první vás napadne když slyšíte slovo Bordeux [Bordó]?
Já měl toto slovo spojené s červeným vínem. No možná to je i tím, že mám velmi kladný vztah k vínu. A musím říct, že jsem vůbec nebyl daleko od pravdy.
Město se nachází v kraji Gironde, který získal název od stejnojmeného zálivu, kde se setkávají dvě řeky. Garrone a Dordogne.
Bordeaux skutečně žije vínem. Vždyť vína z této oblasti jsou jedna z nejznámějších na světě.
O tom, že Bordeaux je vinařská oblast, vás ostatně předsvědčí hned po příletu, obrovské vinné lahve stojící přímo v hale s pásy, kde se vyzvedávají zavazadla.
Nikdy jsem neviděl tolik vinic jako v tomto kraji. Jedete destíky kilometrů a všude kam se podíváte jsou malé kamenné neomítnuté domky z načervenalého pískovce mezi nekonečnými stromky s vinou révou, které se táhnou až za obzor.
Město samotné není moc známé ani turisticky vyhledávané, zato jeho jméno je zkrátka věhlasné.
Byl jsem trochu skeptický a před samotnou cestou jsem si říkal “co tam budu dělat”. Ano, z toho jste asi pochopili, že jsme neměli žádný plán co navštívit. Nejsem plánovač. Mám rád spontání akce. Vydat se na cestu od A až do Z naplánovanou včetně časového harmonogramu to je moje noční můra. Plánovači s nelibostí snášejí jakékoliv změny. Pokud však chcete navštvít kraj o kterém nic nevíte, je asi nejlepší volbou právě tento způsob cestování.
To, že letíme do Bordeaux přes Paříž a že budeme bydlet týden u dvou Francouzů, kteří bydlí v centru města, bylo jedinou jistotou, kterou jsme před cestou měli.
Mi budeme ve Francii a oni zase stráví týden u nás v Praze.
Zkrátka jsme si vyměnili byty s místními lidmi. Tenhle způsob cestování nás baví a homeexchange jsme si zkrátka zamilovali. Už nechceme cestovat nijak jinak. O tom jak funguje výměna bytu a o výhodách způsobu cestování- vy bydlíte u nás a mi u vás, si můžete přečíst v samostatném článku. Možná díky tomu získáte spousty nových zážitků.
2.5.
Přílet do Bordeaux, do půjčovny pro auto a už jedeme po obchvatu města. Týdne strávíme v centru města v ulici Rue Notre Dame.
 |
| Rue Notre Dame, Bordeaux |
Klíče si máme vyzvednout u rodičů, kteří bydlí nedaleko. Pan Didier nás odvádí do bytu.
Je to příjemný starší pán, který povídá a povídá a povídá. Pár informací o městě, co se kde koná, jak co funguje. Chválí Ráďovi francouzštinu. Já jsem úplně bezradný a rozumím jen něco co je podobné angličtině. Asi bych se měl začít učit francouzsky, protože ve Francii angličtina určitě nestačí.
Bydlíme v mezonetu. Nahoře je ložnice a koupelna. Dole obývák spojený s kuchyní a venkovní terasou. Na první pohled je to takový studentský byt...ale po chvíli mi došlo, že je vlastně zařízený prakticky s uměleckým duchem a opravdu útulný. Když jsem si vzpoměl na náš byt, který je jak z katalogu. Vše bílé a lesklé, kuchyně i obývák. Tak mi došlo, že tady je cítit osobnost lidí kteří ho obývají a že je postupně vybavený věcmi, které mají rádi.
3.5.
První den ve městě. Plán dne je jasný...prohlídka města...
Po pravdě, Bordeuax je krásné staré město, které však není příliš turisticky atraktivní. Nemá toho tolik co nabídnout. Staré centrum města je malé a nejvíce turistů je vidět na nábřeží. Velká část se zastaví u Miroir d'eau. Vodního zrcadla na Place de la Bourse.
V horkém dni je velká vodní plocha osvěžující, ale to pravé kouzlo se ukáže až v noci. Osvětelná budova burzovního paláce se odráží ve vodní hladině a donutí vás se zastavit a chvíli se jen tak dívat..
 |
| Miroir d'eau, Place de la Bourse |
Hodně mě však zaujal trh se starožitnostmi, nábytkem a vůbec starými věcmi všeho druhu.
Dokázal bych si představit vybavit celý dům věcmi z dob dávno minulých, a obklopit se nostalgií. Pro mě jsou taková místa úžasným zdrojem inspirace. Vždy si představím jak si zařizuji vlastní byt, ve kterém se obklopím věcmi, které mají nějakou duši. Ne plastové sklenice, hi-tech spotřebiče a geekovské hračky. Ale staré věci, které mají historii z kovu, dřeva, skla a papíru.
Ze snění mě vytrhly cenovky, které byly bohužel úplně nesmyslné. Udělaly ze staré veteše luxusní zboží. Za mnou jsem zaslechl větu “Why is it so much expensive?” německého turisty. A stačil zachytit pohled chlapíka sedícího na starém gauči. Jen se usmíval a nic neřekl.
4.5.
Je ráno. Jsme asi 50 km od oceánu, na obloze ani mráček, takže je to jasné. Jedeme na západ. Nevěděli jsme přesně kam, ale podle instrukcí Stephanie jsme měli jet přímo na východ do města Lacanau-Océan, které je prý trochu komerční a kousek na jih od něj do Le Porge-Ocean, kde je pobřeží divočejší. A bylo to přesně tak.
Nikde žádná civilizace, pouze pár restaurací a bister. Je na nich vidět, že tady to kdysi žilo. Teď je jen místem zašlé slávy. Dřevěné stěny ze kteréch se olupuje barva, popraskaný asfalt, a ticho.
Možná by někomu přišlo jako neudržované a zpustlé. Já si ale představoval jak to tam vypadalo kdysi. Parkoviště v lese je velké a dává tušit, že se sem jezdilo mnoho lidí. Zplavat si v oceánu, udělat si piknik a strávit tu celý den. Ale to už je asi dávno pryč. Ale i tak má to místo své genius loci. Na pobřeží se lze dostat jen přes velkou dunu. Kterou je potřeba vyšlapat. Jít pískem nahoru je docela makačka. Závidím velbloudům jejich tlapy, které jsou na to jako dělané.
 |
| Le Porge-Ocean |
 |
| Lacanau-Océan |
Po prohlídce těchto dvou míst jsme chtěli vidět i mys La Pointe, Lège-Cap-Ferret což je malý poloostrov, kde je velký maják ze kterého je vidět na francouzské pobřeží. Na druhém břehu je obrovská duna Dune Du Pilat, ale o té až zítra.
Z majáku jsme viděli několik desítek lodí, které uvízly na pobřeží během odlivu. Sešli jsme dolů z majáku a došli až na pláž až do míst kde je při přílivu voda. Spousty malých lodí, kolem domů rybářů, které ožívalo sběrači hledajícími něco v bahně. Myslíme že to byly mušle, ale kdo ví.
 |
| La Pointe, Lège-Cap-Ferret |
 |
| La Pointe, Lège-Cap-Ferret |
 |
| La Pointe, Lège-Cap-Ferret |
5.5.
Původně jsme plánovali,že pojedeme na východ do vnitrozemí, ale nakonec se rozhodujeme jet na východ naproti majákku kde jsme byli včera. V dálce jsme viděli La Dune du Pyla, která má i název Pilat. Někde bylo napsáno Pyla někde Pilat a dnes jsme chtěli obejvit přírodní úkaz o kterém se moc neví.
Nic takového jsem nikdy neviděl. La Dune du Pilat je největší dunou v Evropě.
Její rozměry jsou: tři kilometry na délku, půl kilometru na šířku a 120 metrů na výšku. Je to monumentální úkaz. Ale až když na ní vystoupáte, pochopíte jak obrovská je. Podívejte se na fotografie a uvidíte sami.
Obědvat sendvič na duně a pozorovat dole na pobřeží jak plují plachetnice je hodně uklidňující. Vidíme i maják na který jsme včera vystoupali.. Užíváme si pohody a klidu. Není takové horko takže se to dá.
Chtěl jsem mít i nějakou fotku ze zhora. Jsem blázen takže skáču z vrcholku duny a padám do písku. Proč se ten kluk s holkou na nás tak dívají a smějou se. Pořád si říkám, že to asi nebude patřit nám, ale záhy dostávám důkaz, že češi jsou opravdu všude. “Dobrý den, na prázdninách co?” Hm, nebyla snad žádná země, snad kromě Floridy, kde bychom nepotkali čechy. Ale je pravda, že víc jich tu nebylo. Až na jeden supermarket. “Vláďo, tohle koupíme na sobotu a tohle na neděli.” Jinak nic.
 |
| Oty na duně :) |
 |
| Dune du Pyla |
 |
| Dune du Pyla |
6.5.
Je tu další den a přemýšlíme co dál. Ráďa chce jet na východ do vnitrozemí kde začínají vinice a staré hrady. Takže rezervujeme hotel a jedeme směr Rocamadour. Zastavujeme v jednom turistickém centru a vidím na stěně obrázek skalního města La Roque-Saint-Christophe a propasti Gouffre de Padirac.
Takže měníme trasu a jedeme do Saint-Christophe. La Roque-Saint-Christophe je starobylé město, které se po staletí ukrývalo ve skalách nad řekou La Vézère. Malé příbytky vytesané ve skále, které osídlili už pravěcí lidé a postupně se budovalo dokud ho v 16 století nevypálili.
Byla tu i kaple, místa na zpracování masa, kuchyně, sklad zbraní, domy. Výhoda a také důvod toho proč si lidé vybrali tak zvláštní místo pro život, byla bezpečnost. Nedalo se dobýt. Mělo pouze jeden vstup po schodech ve skále a to se dalo ubránit....
....vyrážíme dál na východ, více do vnitrozemí. Navigace s námi opět hraje nějakou hru, jejíž pravidla nás občas překvapují. Neustále hledá zkratky jak nás někam dostat a míjí tak pohodlné široké cesty a jezdíme po silničkách kde se tak tak vejde jedno auto. Ale nakonec jsme rádi. Poznáváme tak francouzský venkov v celé kráse a nevíme kam dřív s očima....nádherné kamené chaloupky a farmy, svěží zelená tráva, stáda krav a ovcí, nekonečné louky a lesy a do toho pomalu zapadající slunce....bohužel atmosféra toho místa je nevyfotitelná.
Nakonec se nám, ale podařilo nikoho po cestě nepotkat a dorazit do cíle dnešní cesty. Do města Rocamadour. Nevěděl jsem kde budeme bydlet, ale Ráďa to prostě umí. Hotel restaurant LeBelvedere je perfektní. Z okna pokoje máme skvělý výhled přímo na hrad Rocamadour.
Začíná se stmívat a po několika hodinách v autě se chceme projít a podívat se blíž k hradu, abychom viděli co nás zítra čeká.
7.5
Ráno si užijeme snídani s výhledem na celé okolí, hrad a městečko pod ním. Na obloze se válí mraky. Tak dnes nebude slunný den, ale to je asi na prohlídku hradu mnohem lepší a i na fotkách vypadá hrad více mysticky a velkolepě.
Škoda, že z prohlídky a povídání nemám tolik co ostatní. Postaršímu průvodci nerozumím zhola nic, snad kromě názvů a jmen. Něco co mě zajímá mi Ráďa dovysvětluje později.
Zajímavostí hradu je jeho rozdělení na dvě části. Jedna, která je součástí opevnění a druhá pod ní, ke které vede křížová cesta. Spodní část je vestavěna do skály a některé prostory tak vužívají přirozeně vzniklé útvary, které v pískovci vytvořila řeka.
Křížovou cestou jdeme tentokráte správným směrem a to nahoru k horní části hradu a pak pěšky zpět k hotelu.
Líbí se nám restaurace v Hotel Bellevue přes ulici a tak jdeme na oběd tam. Ach bože, na Francii miluju hodně věcí, ale co mě dokáže navnadit kdykoliv, je francouzská kuchyně a způsob servírování. Terina se slátem, hlavní jídlo a dezert. Teplý švestkový koláč s domácí vanilkovou zmrzlinou. A dost už o jídle. Tím francouzským jsem zkrátka posedlý.
Sedáme do auta a jedeme k propasti Gouffre de Padirac. Opět ne zcela poučení, zjišťujeme že tam není pouze propast ale i jeskynní komplex s podzemní řekou Padirac.
Fronta před vstupem je hodně odrazující, ale rozhodli jsme se to vydržet. Naštěstí jsme čekali asi jen hodinu a půl. Obvykle se prý čeká čtyři a více hodin. Takže máme vlastně štěstí.
Dostáváme se dovnitř. Nejdříve po schodech na dno propasti a pak dál podzemím. Jdeme dál a dál až dojdeme k další frontě. Tentokrát na lodě, které nás po podzemí řece převezou do druhé části jeskyní. Tam čekáme další půl hodinu místo obvyklých dvou.
Loďe jsou tak pro osm lidí. Ta voda je úplně průzračná takže je vidět na dno. Čekal bych že bude ledová. Samozřejmě že jsem to musel zkusit. A byla trochu teplá.
Pluli jsme tak pět minut a na konci nás čekal průvodce. Výklad jsem si opět neužil, ale jako už trochu poučený člověk z jiných jeskyní jsem se raději kochal tou nádherou kolem. Místní jsou právěm pyšní na obrovský, 90 metrů vysoký, stalaktit. Všechno bylo nějak větší než co jsem před tím viděl.
Zato s propastí je to trochu jinak. Chlubí se tu že tato je největší v Evropě. Nad čímž kroutím hlavou. Macocha je určitě větší. Později zjišťuji že to tak opravdu je. Ta naše je širší i hlubší. Takže nevím kde na to svoje nej přišli. Každopádně je lépe přístupná.
V podzemí se nesmí fotit, takže fotografie jeskyní jsou z veřejně dostupných zdrojů. Fotografie propasti ze shora i zevnitř jsou moje.
Tahle zajížďka stála za to.
 |
| Padirac, zdroj:baguette.over-blog.net |
 |
| Padirac, zdroj:baguette.over-blog.net |
 |
| Gouffre de Padirac |
 |
| Gouffre de Padirac |
Sedáme do auta a jedeme zpět, asi 80km směrem na západ do dalšího hotelu. Blízko něj je totiž něco co musím vidět. Jeskyně Font-de-Gaume. Recepční v hotelu se hned ptá odkud jsme a kam máme v plánu jet. Jsme tu se stejným cílem jako ostatní. Tato jeskyně má totiž něco co chtějí vidět,s tejně jako mi. Ale to až zítra.
8.5.
Font-de-Gaume je jeskyně ve které lze vidět jesykní malby pravěkkých lidí staré 18tisíc let.
Font-de-Gaume je jednou ze třech jeskyní na světě kde lze tyto malby vidět. Další jeLascaux, také ve Francii pár kilometrů odtud. Tou třetí je jeskyně ve Španělsku. Lascaux je pro věřejnost již uzavřena z důvodu bezpečnosti a uchránění maleb pro další generace. Takže zbývají pouze dvě.
Aby malby vydržely nápor zájmu lidí, musel být počet osob, které mohou navštívit jeskyni zredukován, až na současných 80 lidí denně.
Zájem je pochopitelně mnohem větší. Pokladna se otevírá v 9:30 a já dle rad recepčního vymýšlím v kolik hodin ráno bych tam měl být abychom se tam dostali.
Ráďa mě tedy odváží na místo v sedm ráno. Vytahuju z kapsy mobil a krátím si čas hraním Angry Birds Space. Ano jsem blázen, ale já ty malby chci vidět. Je to pro mě něco jako je pro sochaře možnost vidět skutečné sochy Michelangela v Louvre.
Takže mi to za to stojí.
Postupně se tvoří hlouček lidí a půl hodiny před otevírací dobou je tu už odhadem oněch 80 lidí.
Průvodce se kterým se scházíme před vstupem do jeskyně nám říká že občas je to tu hodně náročné. Některé dny tu je prý i pětset lidí. Chtějí se podívat do jeskyní a po zjištění, že nemohou jsou hodně nepříjemní a stěžují si. Ale měli udělat totéž co já:)
První výprava začíná v 10 hodin ráno. S anglickým výkladem až ve 12, ale to se mi opravdu nechce čekat a tak jdeme rovnou v 10.
Průvodce je hodně profesionální, a ptá se kdo nemluví francouzsky. Ano, ze skupiny asi 10ti lidí jsem jediný. S úsměvem říká, že pokud nebudu rozumět ať se zeptám a vysvětlí mi to. Milé.
Něčemu rozumím, něco mi řekne anglicky, ale to hlavní je třeba vidět.
O Faunt-de-Gaume napíšu samostatný článek se spoustou informací, které jsem nejen já netušil, ale nejsou k nalezení ani v odborných publikacích.
 |
zdroj: http://donsmaps.com
|
|
Končíme asi v 11 a jedeme dál na západ přes oblast Périgord Noir. Je to místo mnoha Château a skalních měst jako je La Roque-Gageac a hradů Château de Castelnaud Château de Beynac a mnoha dalších.
Míjíme město Bergerac pokračujeme dál zpět do Bordeaux. Čím více se blížím do cíle tím více a více vinic mijíme. Nestačíme zírat. Vinice jsou všude kam se člověk podívá. Táhnou se do dálky až za obzor. Pokrývají kopce, údolí, obklopují malé vesničky a kamenné domky ze všech stran. Slunce pomalu klesá. V dálce na kopci vidíme nějaké staré město. To bude určitě St. Emilion o kterém se nám zmiňovali v manuálu …........
No a tady je vidět náš systém neplánování cesty v praxi. Vidíme odbočku a okamžitě víme, že se tam musíme podívat.
Parkujeme na začátku města. Všude jsou auta, ale jsme tu později takže většina lidí už odjíždí.
Uličky města jsou opravdu pitoreskní. Vše je tady, jako už tradičně v tomto kraji, vyrobeno z kamene. Cesty, domy, lavičky. Středověkké město se vším všudy. Trochu to kazí některé obchody, ale většina z nich jsou vinotéky prodávající místní vína St-Emilion.
Vinice v okolí patří několik rodinám, které si je předávají z generace na generaci. Vždyť půda tu má takřka cenu zlata. Jeden hektar stojí milion euro.
Zpět do Bordeuax se dostáváme až k večeru.
9.5.
Celou noc prší a ani ráno to nevypadá že by mělo přestat. Ano, poslední den, který jsme si chtěli užít u oceánu na pláži nám překazilo počasí. První den kdy prší. Naštěstí je to ten poslední.
Takže jsme zalezlí a koukáme na francouzský film Et si on vivait tous ensemble?, který jsem poprvé viděl na Febiofestu a zalíbil se mi natolik, že jsem se na něj chtěl podívat znovu.
Celý den v bytě aniž bychom šli ven? To prostě ne. Jsou dvě hodiny odpoledne. A i když prší a fouká vítr, sedáme do auta a jedeme 50km za západ k oceánu. Na Hourtin-Plage, Aquitaine.
Třeba se počasí než tam dorazíme zlepší. Bylo to naivní, ale lepší než sedět doma a dívat s jak dopadají kapky na strešní okno a zoufat nad tím, že poslední den proprší.
Atlantik je rozbouřený. Vlny využívají surfaři v neoprenu. Fouká a do toho prší o sto šest.
Tohle se nedá dlouho vydržet a tak sedáme do místního serfařského bistra a dáváme si kafčo na zahřátí. Nad námi visí prkno a je to ve stylu seriálu Pobřežní hlídka.
Takže 50km tam a 50 zpět kvůli hodince u oceánu. No proč ne.
10.5
Tak a je tu odlet. Bordeaux-Paříž, Paříž-Praha.
Celou cestu sem si říkal, jak se asi měli ….....v Praze. Kde všude byli a co všechno viděli. Promítám si celý týden a vybavuji si všechno co jsem viděl a řeknu to jednoduše. Kraj o kterém jsem před tím nevěděl zhola nic, snad jen to že se odtud dováží vína, vím teď mnohem víc. Stálo za to sem jet a možná právě proto, že to není turisticky profláknutý kraj.
