pondělí 25. listopadu 2013

Paris, je t'aime....



Tak jako láska chutná sladce a nenávist trpce, má i Paříž svou chuť.

Cítím v ústech sladkou chuť, kterou zanechá smetanová, na jazyku rozplývající se francouzská karamelka. Paříž, ztělesnění sentimentálního genius loci je pro mě symbolem hezkých pocitů, stejně jako láska.

Chuť, jejíž sladkost je drogou zaplavující mysl, které se nebráním a zcela podléhám. Jsem pouhý rybář v malé kocábce, zmítající-se mezi zpěněnými vlnami rozbouřeného moře euforických pocitů. Jednou okusíte a jste závislí do konce života.

Opojná ale není pouze chuť. Je to i vůně Paříže, která vás provází celým dnem. Přichází s prvními paprsky vycházejícího slunce. Vůně křupavého máslového croissantu a malinové marmelády je ranním pohlazením s přáním krásného dne. Odpoledne sychravého podzimu s kapkami deště na okně vás obejme u šálku café au lait vůně čerstvě namleté kávy a horkého mléka. A den zakončíte slanou vůní mušlí jako překrmu, intenzivní vůní červeného vína a masa v úžasném bœuf bourguignon a desertem mousse au chocolat, jako čokoládovým polibkem s přáním krásných snů, při večeři v restauraci na rohu Place de la Nation.


Ano, už je vám asi jasné, jak moc jsem se zamiloval do země Galského kohouta a jejího hlavního města, Paříže.
Ale proč si některá města zamilujete a jiná zůstanou bez povšimnutí? Proč na některá vzpomínáte s nostalgií a na jiná ani nepomyslíte? Myslím, že je to tou zvláštní energií, se kterou musíte být sladěni. Náruživý horolezec hledá klid vysoko v horách, při lezení ve skalách divokou přírodou. Vášnivý houbař je uchvácen podzimním lesem, místem kde se cítí příjemně. A milovník umění, francouzských vín a rafinované gastronomie, je jako ve snu v centru staré Paříže. V krásném zamlženém snu ze kterého se nechce nikdy probudit.  



Musím se ale k něčemu přiznat. Bylo velmi snadné se do Paříže zamilovat. Byla to láska na první pohled. Zahrála na mé sentimentální a nostalgické já. Tvrdá skořápka se rozplynula jako vůně linoucí se ze sklenice zlatavého koňaku.
Rád vzpomínám na dny strávené v bytě v centru Paříže, v ulici Rue de Lagny blízko Place de la Nation, právě s onou nostalgií.

Kdybych si mohl vybrat svůj příští život. Vyprávěl bych o něm asi takto:

Narodil jsem se v Paříži. Každý den brzo ráno otevírám svou malou kavárnu, o které jsem vždy snil. Čtyři stoly s bílým ubrusem a květinou uprostřed, aby si hosté mohli vychutnat šálek voňavé kávy, horké čokolády a domácí malinové a citrónové limonády.

Ještě před tím, než se objeví první paprsky ranního slunce, se z trouby line vůně jemných, sladkých pistáciových, malinových a čokoládových makronek z jemně namletých mandlí. Stejně jako zlatavě křehkých a nadýchaných Pain au Chocolat s chutí čerstvého másla a podomácku udělané čokolády. Nesmí chybět ani delikátní čokoládový dezert, orgasmus chuťových buněk, nadýchané Soufflé s pečlivou samozřejmostí přichystané do formiček. Peče se těsně před servírováním, tak aby bylo horké se sladkým překvapením uvnitř, které se rozteče po talíři a promísí s osvěžující ostružinovou omáčkou.
Jako dítě jsem vždy rád olizoval vařečku od těsta na koláč. U Soufflé ale nikdy nesmíte začít ochutnávat. Sníte jej totiž ještě před upečením.
A ano, nesmím zapomenout na smetanově jemné a delikátní Crème brûlée, na kterém před hosty vykouzlím krustu jantarového karamelu, který s křupnutím praskne a odhalí sladký krém s černými zrníčky vanilky lusku Bourbon vanilla z ostrova Île Bourbon, jakmile do něj ponoříte lžičku.
Jaká by to ale byla kavárna bez vynikající kávy. Kavárna musí vonět. Hořká vůně čerstvě upražené a namleté kávy musí pronikat až ven a lákat k ochutnání. Sám si vybírám zelená zrnka kávy, kterou pak každý večer pražím. Ale až po rozloučení se s posledními hosty, kteří se ke mě tak rádi vracejí…..

Možná jsem snílek, ale pokud děláte něco bez přetvářky a nejlépe jak umíte, s opravdovým nadšením a láskou, podaří se to i když děláte úplně obyčejné věci.


....Vidím, že jsem vám prozradil své oblíbené francouzské dezerty, které miluji stejně jako Paříž.  
Ale nejsou to pouze dezerty, které jsou na francouzské gastronomii, která je proslulá svou složitostí, tak úžasné. Je to rozmanitost toho, co dokáží Francouzi připravit.

S úsměvem rád přátelům říkám jednu větu z mého oblíbeného filmu, No Reservations. 
Catherine Zeta-Jones se ptá Aarona Eckharta:
"What are the three secrets of French cuisine? Oh, come on. Everybody knows that..... Butter, butter and butter. "
"Jaká jsou tři tajemství francouzské kuchyně? Ale no tak, to vědí všichni..... Máslo, máslo a máslo."

Ano, francouzská kuchyně mnohdy neodpovídá nejnovějším trendům zdravé výživy, ale je velmi nápaditá. Kuchaři zdejších restaurací umí zpracovat celou krávu. Od čumáku až po oháňku.
Já jsem si nejvíce zamiloval tradiční francouzské jídlo moules mariniere . Vařené moules de bouchot (slávky) v bílém víně, šalotce, česneku, másle a petrželi. Nedokážu odolat a vždy si ve Francii, jako jedno z prvních jídel, dávám právě Moules mariniere. S čerstvým chlebem nebo hranolkami. Je to snadný recept, a to se mi na něm líbí. Ideální jako předkrm více-chodového menu.


Ano jsem milovník chuťových orgasmů a možná právě proto miluji Paříži. Město romantiky, snů, sladkých překvapení a požitkářství.
Ale nechci zůstat jen u francouzské gastronomie. Nejen jídlem živ je člověk. Chci vám ukázat Paříž mýma očima....O tom si můžete přečíst v článku: "Jak jsem objevil Paříž".



pondělí 7. října 2013

Jižní Korea, první rande se zemí, kterou chci poznávat dál...

Po pravdě, Korea je první asijská země, kterou jsem navštívil. Asie mě vždy lákala. A nejen tím, že právě Asie je místem zrodu moderní civilizace. Lákala mě svou jinakostí a odlišností od naší euro-americké kultury. Korea tedy už napořád bude zemí, která mi dala objevit chutě, vůně a barvy Asie. Ačkoliv jsem jí mohl věnovat jen pár dní, už teď vím, že to nebylo naposledy. Budu ji muset poznat mnohem více....a nejen Koreu, ale i další asijské země.

První setkání
Letiště je pro většinu lidí místem, které je prvním zážitkem po tom co vystoupí z letadla. Proto dost často kroutím hlavou nad tím, že jim není věnováno více pozornosti. Právě toto místo by mělo vizitkou každého města či země s mezinárodním letištěm. Soul je ukázkou toho, jak se to má dělat.

Určitě znáte ta nudná čekání na letišti, kdy čekáte na další let. Ale pokud je vaším tranzitním letištěm Soul, pak se nudit určitě nebudete. Osm let po sobě bylo vyhlášeno nejlepším letištěm na světě. Ano papír snese všechno. Tedy v Soulu by se slušelo říct, že elektronická cedule snese všechno, ale vedle standardních služeb je tu pár dalších které vám čekání zpříjemní.

Letiště ve skutečnosti není v Soulu, ale na ostrově u města Incheon [inčon], které mu propůjčilo své jméno. S městem Incheon je ostrov spojen dvěma mosty a cesta z letiště do centra Soulu trvá autobusem nebo autem hodinu a půl. Vzdálenosti tu jsou opravdu velké a mnoho lidí, každý den absolvuje několikahodinovou cestu do práce a zpět domů.

Letiště má všechno co od něj očekáváte. Spousty obchodů, restaurací a kaváren. Standardní služby jsou samozřejmostí. Ale nebylo by to nejlepší letiště na světě, kdyby nenabízelo něco navíc.
Mnoho odpočinkových zón, kde jsou velké prostorné pohovky se zásuvkami, kde si nabijete telefon a počítač. Potěší i všudy přítomné wifi připojení, bez omezení času, tak jako tomu bývá na jiných letištích.
Ve třetím patře areálu jsou zdarma k dispozici sprchy. Usměvavá slečna na recepci vám zapůjčí i ručník a hygienické potřeby. Můžete také využít několika druhů masáží. Ty se již platí. Cena je kolem 20ti dolarů.

Ale to není vše. Letiště má pro cestující další eso v rukávu. 
letiště Incheon 

letiště Incheon
Cestou od letadla k imigračnímu jsme objevili bilboard, který lákal na Free Transit Tour. Zaujala nás možnost poznat město i když jsme měli na cestě do Honolulu čas "jen" sedm hodin.
V nabídce cest po městě je šest tras rozdělených podle času, který vám zbývá do dalšího letu. Od dvou do šesti hodin. Město tedy můžete poznat i pokud je Soul, resp. letiště Incheon, pouze vaše tranzitní místo. Cesty autobusem z letiště do města i celá prohlídka včetně průvodce je zdarma. Stačí přijít na přepážku Korea Transit Tour, kde se vás ujme průvodce a odvede vás k autobusu. Jediné co jsme platili je 3000 Won za vstup do královského paláce a 10 tisíc Won za oběd. 1000WON= 1$= cca 20Kč. Tzn. 60Kč za vstup, 200Kč za oběd.

Náš průvodce byl 61ti letý pán, který si říkal Alex. Jeho jméno bylo složité na výslovnost a jak mají Asiaté ve zvyku, přidávají si ke jménu další, zpravidla podle země ve které žijí. Alex je opravdu milý, vtipný a vzdělaný chlapík, který celý život prožil v Soulu. Velmi hrdý člověk, ostatně jako všichni Korejci. A také mají právo na to být hrdí. V roce 1950 byla Korea jedna z nejchudších zemí na světě. Od té doby jde ale pouze nahoru a její ekonomika raketově roste.
Cestou z Incheonu do centra Soulu nám vyprávěl o městě, o Korei, ale zajímal se i o to odkud jsme. Byl potěšen, že ho navštívil i někdo z Čech. Prahu znal a dokonce ji v minulosti navštívil. 

První cesta vedla do buddhistického klášteru Jogyesa. Symbolu Korejského budhismu, který byl postaven v roce 1395 za vlády dynastie Joseon. Klášter s třemi zlatými sochami Buddhy navštívil i sám Dalajláma. Vstupní brána, nádvoří i samotný klášter jsou místem rozjímání s klasickou asijskou architekturou.
Atmosféra toho místa se nedá popsat. Celý prostor, hudba a melodický hlas, rytmy pravidelného klepání dřevěné paličky. Na chvíli jsem se ocitl v jiném světě. Nevím co se stalo, ale ty všechny pocity mě na chvíli pohltily. Cítil jsem velkou pokoru a úctu. Lehce jsem našlapoval na bílý písek, fotil, ale hlavně poslouchal a sledoval jak si věřící klekají a sklání se před obrovskými sochami Buddhy. Bylo to tak silné, že jsem se rozhodl dozvědět se více o Budhismu. Nahrál jsem jedno video, abych si tu atmosféru znovu kdykoliv připomněl a mohl i ostatním trochu ukázat jak to tam vypadalo. Ale celý zážitek zprostředkovat nejde.



toto video je z youtube, pořízené ze stejného místa kde jsem stál i já...

Jogyesa

Jogyesa

Průvodce nás poté vzal na oběd do restaurace v jedné zapadlé uličce poblíž staré nákupní třídy Insadong s tradičními restauracemi, uměleckými galeriemi, starými obchůdky s řemeslníky, ale i moderními obchody.

Dal jsem si opět tradiční jídlo Bibimbap. Opět, protože jsem si ho dal i v letadle na cestě do Soulu. Jídlo které si v podstětě sestavíte sami. A z čeho se Bibimbap skládá?  Obvykle z naložená okurky, cukety, MU (ředkve), hub, doraji (kořen květiny zvoneček), špenátu, sójových klíčků, a gosari (stopky malé kapradiny). Dubu (tofu), buď čerstvé nebo dušené. Součástí je i maso, nejčastěji mleté dušené hovězí. Vše je v misce poskládáno tak, aby sousedící barvy ingrediencí k sobě ladily. Jíme přece i očima:). Do misky si dáte rýži  a sezamový olej. Vše se promíchá a podle toho jak máte rádi pikantní si přidáte více či méně Gochujang. Pikantní a ostré fermentované korejské koření z červeného chilli, lepkavé rýže, fermentovaných sójových bobů a soli. Tradičně bylo přirozeně fermentované několik let ve velkých hliněných květináčích položených venku na vzduchu.


Další zastávkou byl Královský palác Gyeongbokgung Palace. Komplex mnoha desítek budov z nichž každá sloužila k jinému účelu.


Gyeongbokgung Palace, From Wikipedia, the free encyclopedia

Postupně se rekonstruuje do původní podoby, ovšem rozlehlost paláce je tak velká, že se jednotlivé budovy rekonstruují postupně. Palác s pozadím hor v zimě pokrytých sněhem, díky čemuž je stavba velmi fotogenickým motivem a působí majestátně. Ten pohled je jako z jiné doby, ale stačí se otočit směrem ke vstupní bráně a uvidíte do výšky tyčící se moderní mrakodrapy. Pro Soul je to velmi typické. Moderní vedle starobylého. Paradoxně to nepůsobí nevkusně ani kýčovitě.  Nýbrž je z toho cítit úcta k tradicím i v moderním architektonickém pojetí velkoměsta s osmi miliony obyvatel.
Podobných paláců je v Soulu pět. Navštívili jsme ale pouze tento.

Gyeongbokgung Palace

Gyeongbokgung Palace

Gyeongbokgung Palace

Poté nás průvodce s řidičem odvezli zpět na letiště a tím náš výlet po Soulu skončil. Jak rád říkám. Bylo to krátké ale intenzivní:)
Byla to jen zastávka na cestě do Honolulu. Ano, mělo tak to mělo být. Ale nebyla to jen krátká zastávka. A to hlavně díky našemu skvělému průvodci, který z toho výletu udělal víc než jen obyčejných pár hodin v cizím městě. Jeho vyprávění a spousta informací, které nám všem předával v nás probudil velký zájem o Soul i o Jižní Koreu.
Několikrát řekl. Vraťte se zpět domů a všem řekněte jak úžasné to tu je, jaký je Soul, jací jsou Korejci.

Takže pane Alexi, tímto tak činím.

Po tomto zážitku jsem se opravdu těšil, až za tři týdny, po návratu z Havaje, zůstaneme v Soulu přes noc.
O návštěvě tří havajských ostrovů si budete moct přečíst v samostatném článku již brzy.

Už jsme věděli co a jak, takže od letadla, rychle na imigrační, kde nás zdržela fronta a pak hned o patro níž, na přepážku Free Transit Tour. I přesto že jsme přišli o deset minut později, bylo vše v pořádku a průvodce se nás ujal.

Byl to někdo jiný, ale opět Korejec. Kwon, Bong Joo alias B.J., asi ve stejném věku jako první průvodce. Naše skupina měla jen pět členů. Já, Radek, dva Američani původem z Číny a Maďarka, která přiletěla z Fidži.
Průvodce byl opět velmi milý, vtipný a usměvavý chlapík. Jeho angličtina byla pro mě velmi těžká a špatně jsem mu rozuměl. Musel jsem se opravdu hodně soustředit. Ale dalo se to zvládnout.
Přiletěli jsme večer takže nás vzal průvodce na noční tour. 

První zastávka byla u paláce Deoksugung před kterým probíhala demonstrace. No demonstrace to je silné slovo...trochu jiná než v euro-americkém pojetí. Žádný křik a skandování. Všichni spořádaně seděli a poslouchali řečníky a na závěr se tančilo do rytmu Gangnam style.

Deoksugung 

Deoksugung 

Deoksugung 

Deoksugung 

Prošli jsme až ke Cheonggyecheon stream. Což je 8,5 kilometrů dlouhá řeka, pramen, nevím jak se to dá nazvat. Je to ale hlavně odpočinková zóna pro obyvatele Soulu. S parky, vodopády, stromy. V noci je nasvícený.

Cheonggyecheon stream

Cheonggyecheon stream

Naši tour jsme zakončili opět v nákupní ulici Insadong , která je v noci jiná než ve dne. Mnohem klidnější. Korejci večery tráví v barech. Hodně pijí, hlavně tvrdý alkohol. To nám potvrdili oba průvodci, kteří měli rádi vodku.

Insadong 
náš průvodce č.2. Kwon, Bong Joo alias B.J. [Bí Džej] :)
Poté jsme se odpojili a vyrazili do hotelu s tím, že si užijeme dopoledne v Soulu před odletem do Frankfurtu.
Taxikář neuměl ani slovo anglicky, takže naše vysvětlování cesty do hotelu jehož adresu jsme měli vytištěnou, ale na papíře to bylo v latince nikoliv v Korejštině ve které byla jeho navigace. Už jsem myslel že nás pošle pryč, ale ne. Podařilo se.

Hotel N FourSeason je pod kopcem Namsan, na kterém stojí televizní věž Namsan Tower. Po snídani jsme si udělali procházku až nahoru k věži. Komu se nechce chodit do kopce může využít i lanovky, ale stojí si kopec vyšlápnout. Asi 100 metrů pod vrcholem kopce je vyhlídka ze které je krásný pohled na město a hory v pozadí. A přímo od věže i na druhou část města, kde je i čtvrť Gangnam, řeka Han, a přístav.

pohled na Soul z kopce Namsan
Namsan Tower

Vrcholek kde je věž N tower, oficiální název YTN Seoul Tower, které místní říkají Namsan Tower, podle kopce Namsan na kterém stojí je oblíbeným místem zamilovaných. Kromě věže si všimnete všude pověšených zámečků. Tak jako asi v každém velkém městě jako například v Praze na mostě zamilovaných u Čertovky, nebo v Paříži na mostě Pont de l'Archevêché, kde jsem byl loni. Tady z nich mají udělané stromy. Věž se pro návštěvníky otevírá v deset hodin ráno a mají zde několik programů, včetně obědového menu.


Namsan Tower

Namsan Tower
Sungnyemun gate

Poslední místo v Soulu, které jsme stihli navštívit, byla brána Sungnyemun. Jedna z osmi bran do Soulu. Postavena v roce 1398 za vlády krále Taejo a přestavěna za vlády krále Sejong Jangheon Yeongmun Yemu Inseong Myeonghyo Daewang, zvaného Sejong the Great . Je jednou ze čtyř hlavních bran do města ve stylu pagody ve čtvrti Jung-gu poblíž stanice metra Seoul Station (hlavní vlakové nádraží). 

Z té jsme odjeli vlakem na letiště. Vlak mezi nádražím a letištěm jede každých třicet minut bez zastávky přesně 43 minut. Odbavit zavazadla a projít imigračním můžete přímo na nádraží a pak v klidu dojet na letiště.



Co říct závěrem.

V Soulu jsme nestrávili tolik času, abych mohl nějak objektivně hodnotit, ale i přesto na mě Soul i Korejci samotní udělali velký dojem. Moderní město, stále žijící tradice, velkolepé buddhistické kláštery. Líbí se mi to spojení starého a nového. Lidé jsou velmi slušní a ochotní. Mají rádi turisty a chovají se k nim s úctou. Což člověk z českých luhů a hájů vnímá jako něco mimořádného. A přitom by to mělo být samozřejmé. Alespoň  tady to samozřejmé je.
Myslím, že mě Soul trochu změnil. A v čem? Po jeho návštěvě jsem se rozhodl více poznat Koreu, zemi s tisíciletou historií. Objevit kouzlo tradic, zvyků a historie. Ale nejen to. Vzhledem k mému pozitivnímu vztahu k jídlu také gastronomii. A v neposlední řadě se více dozvědět o buddhismu. Tak abych při příští návštěvě mohl více nasávat unikátní atmosféru země.

Gamsahabnida (Děkuji)


sobota 1. června 2013

Bordeuax, kraj nekonečných vinic, kde načerpáte ztracenou energii....



Co první vás napadne když slyšíte slovo Bordeux [Bordó]?
Já měl toto slovo spojené s červeným vínem. No možná to je i tím, že mám velmi kladný vztah k vínu. A musím říct, že jsem vůbec nebyl daleko od pravdy.
Město se nachází v kraji Gironde, který získal název od stejnojmeného zálivu, kde se setkávají dvě řeky. Garrone a Dordogne.
Bordeaux skutečně žije vínem. Vždyť vína z této oblasti jsou jedna z nejznámějších na světě.
Do Bordeaux spadají menší vinařské oblasti- Saint-Émilion, Haut-Médoc, Bordeaux AOC, Pessac-Léognan a další.
O tom, že Bordeaux je vinařská oblast, vás ostatně předsvědčí hned po příletu, obrovské vinné lahve stojící přímo v hale s pásy, kde se vyzvedávají zavazadla.
Nikdy jsem neviděl tolik vinic jako v tomto kraji. Jedete destíky kilometrů a všude kam se podíváte jsou malé kamenné neomítnuté domky z načervenalého pískovce mezi nekonečnými stromky s vinou révou, které se táhnou až za obzor.

Město samotné není moc známé ani turisticky vyhledávané, zato jeho jméno je zkrátka věhlasné.
Byl jsem trochu skeptický a před samotnou cestou jsem si říkal “co tam budu dělat”. Ano, z toho jste asi pochopili, že jsme neměli žádný plán co navštívit. Nejsem plánovač. Mám rád spontání akce. Vydat se na cestu od A až do Z naplánovanou včetně časového harmonogramu to je moje noční můra. Plánovači s nelibostí snášejí jakékoliv změny. Pokud však chcete navštvít kraj o kterém nic nevíte, je asi nejlepší volbou právě tento způsob cestování.

To, že letíme do Bordeaux přes Paříž a že budeme bydlet týden u dvou Francouzů, kteří bydlí v centru města, bylo jedinou jistotou, kterou jsme před cestou měli.
Mi budeme ve Francii a oni zase stráví týden u nás v Praze.
Zkrátka jsme si vyměnili byty s místními lidmi. Tenhle způsob cestování nás baví a homeexchange jsme si zkrátka zamilovali. Už nechceme cestovat nijak jinak. O tom jak funguje výměna bytu a o výhodách způsobu cestování- vy bydlíte u nás a mi u vás, si můžete přečíst v samostatném článku. Možná díky tomu získáte spousty nových zážitků.


2.5.
Přílet do Bordeaux, do půjčovny pro auto a už jedeme po obchvatu města. Týdne strávíme v centru města v ulici Rue Notre Dame.

Rue Notre Dame, Bordeaux

Klíče si máme vyzvednout u rodičů, kteří bydlí nedaleko. Pan Didier nás odvádí do bytu.
Je to příjemný starší pán, který povídá a povídá a povídá. Pár informací o městě, co se kde koná, jak co funguje. Chválí Ráďovi francouzštinu. Já jsem úplně bezradný a rozumím jen něco co je podobné angličtině. Asi bych se měl začít učit francouzsky, protože ve Francii angličtina určitě nestačí.
Bydlíme v mezonetu. Nahoře je ložnice a koupelna. Dole obývák spojený s kuchyní a venkovní terasou. Na první pohled je to takový studentský byt...ale po chvíli mi došlo, že je vlastně zařízený prakticky s uměleckým duchem a opravdu útulný. Když jsem si vzpoměl na náš byt, který je jak z katalogu. Vše bílé a lesklé, kuchyně i obývák. Tak mi došlo, že tady je cítit osobnost lidí kteří ho obývají a že je postupně vybavený věcmi, které mají rádi.


3.5.
První den ve městě. Plán dne je jasný...prohlídka města...
Po pravdě, Bordeuax je krásné staré město, které však není příliš turisticky atraktivní. Nemá toho tolik co nabídnout. Staré centrum města je malé a nejvíce turistů je vidět na nábřeží. Velká část se zastaví u Miroir d'eau. Vodního zrcadla na Place de la Bourse.
V horkém dni je velká vodní plocha osvěžující, ale to pravé kouzlo se ukáže až v noci. Osvětelná budova burzovního paláce se odráží ve vodní hladině a donutí vás se zastavit a chvíli se jen tak dívat..
Miroir d'eau, Place de la Bourse



Hodně mě však zaujal trh se starožitnostmi, nábytkem a vůbec starými věcmi všeho druhu.
Dokázal bych si představit vybavit celý dům věcmi z dob dávno minulých, a obklopit se nostalgií. Pro mě jsou taková místa úžasným zdrojem inspirace. Vždy si představím jak si zařizuji vlastní byt, ve kterém se obklopím věcmi, které mají nějakou duši. Ne plastové sklenice, hi-tech spotřebiče a geekovské hračky. Ale staré věci, které mají historii z kovu, dřeva, skla a papíru.
Ze snění mě vytrhly cenovky, které byly bohužel úplně nesmyslné. Udělaly ze staré veteše luxusní zboží. Za mnou jsem zaslechl větu “Why is it so much expensive?” německého turisty. A stačil zachytit pohled chlapíka sedícího na starém gauči. Jen se usmíval a nic neřekl.



4.5.
Je ráno. Jsme asi 50 km od oceánu, na obloze ani mráček, takže je to jasné. Jedeme na západ. Nevěděli jsme přesně kam, ale podle instrukcí Stephanie jsme měli jet přímo na východ do města Lacanau-Océan, které je prý trochu komerční a kousek na jih od něj do Le Porge-Ocean, kde je pobřeží divočejší. A bylo to přesně tak.
Nikde žádná civilizace, pouze pár restaurací a bister. Je na nich vidět, že tady to kdysi žilo. Teď je jen místem zašlé slávy. Dřevěné stěny ze kteréch se olupuje barva, popraskaný asfalt, a ticho.
Možná by někomu přišlo jako neudržované a zpustlé. Já si ale představoval jak to tam vypadalo kdysi. Parkoviště v lese je velké a dává tušit, že se sem jezdilo mnoho lidí. Zplavat si v oceánu, udělat si piknik a strávit tu celý den. Ale to už je asi dávno pryč. Ale i tak má to místo své genius loci. Na pobřeží se lze dostat jen přes velkou dunu. Kterou je potřeba vyšlapat. Jít pískem nahoru je docela makačka. Závidím velbloudům jejich tlapy, které jsou na to jako dělané.

Le Porge-Ocean

Lacanau-Océan


Po prohlídce těchto dvou míst jsme chtěli vidět i mys La Pointe, Lège-Cap-Ferret což je malý poloostrov, kde je velký maják ze kterého je vidět na francouzské pobřeží. Na druhém břehu je obrovská duna Dune Du Pilat, ale o té až zítra.
Z majáku jsme viděli několik desítek lodí, které uvízly na pobřeží během odlivu. Sešli jsme dolů z majáku a došli až na pláž až do míst kde je při přílivu voda. Spousty malých lodí, kolem domů rybářů, které ožívalo sběrači hledajícími něco v bahně. Myslíme že to byly mušle, ale kdo ví.
La Pointe, Lège-Cap-Ferret

La Pointe, Lège-Cap-Ferret

La Pointe, Lège-Cap-Ferret

5.5.
Původně jsme plánovali,že pojedeme na východ do vnitrozemí, ale nakonec se rozhodujeme jet na východ naproti majákku kde jsme byli včera. V dálce jsme viděli La Dune du Pyla, která má i název Pilat. Někde bylo napsáno Pyla někde Pilat a dnes jsme chtěli obejvit přírodní úkaz o kterém se moc neví.
Nic takového jsem nikdy neviděl. La Dune du Pilat je největší dunou v Evropě.
Její rozměry jsou: tři kilometry na délku, půl kilometru na šířku a 120 metrů na výšku. Je to monumentální úkaz. Ale až když na ní vystoupáte, pochopíte jak obrovská je. Podívejte se na fotografie a uvidíte sami.

Obědvat sendvič na duně a pozorovat dole na pobřeží jak plují plachetnice je hodně uklidňující. Vidíme i maják na který jsme včera vystoupali.. Užíváme si pohody a klidu. Není takové horko takže se to dá.

Chtěl jsem mít i nějakou fotku ze zhora. Jsem blázen takže skáču z vrcholku duny a padám do písku. Proč se ten kluk s holkou na nás tak dívají a smějou se. Pořád si říkám, že to asi nebude patřit nám, ale záhy dostávám důkaz, že češi jsou opravdu všude. “Dobrý den, na prázdninách co?” Hm, nebyla snad žádná země, snad kromě Floridy, kde bychom nepotkali čechy. Ale je pravda, že víc jich tu nebylo. Až na jeden supermarket. “Vláďo, tohle koupíme na sobotu a tohle na neděli.” Jinak nic.
Oty na duně :)

Dune du Pyla

Dune du Pyla

6.5.
Je tu další den a přemýšlíme co dál. Ráďa chce jet na východ do vnitrozemí kde začínají vinice a staré hrady. Takže rezervujeme hotel a jedeme směr Rocamadour. Zastavujeme v jednom turistickém centru a vidím na stěně obrázek skalního města La Roque-Saint-Christophe a propasti Gouffre de Padirac.

Takže měníme trasu a jedeme do Saint-Christophe. La Roque-Saint-Christophe je starobylé město, které se po staletí ukrývalo ve skalách nad řekou La Vézère. Malé příbytky vytesané ve skále, které osídlili už pravěcí lidé a postupně se budovalo dokud ho v 16 století nevypálili.

Byla tu i kaple, místa na zpracování masa, kuchyně, sklad zbraní, domy. Výhoda a také důvod toho proč si lidé vybrali tak zvláštní místo pro život, byla bezpečnost. Nedalo se dobýt. Mělo pouze jeden vstup po schodech ve skále a to se dalo ubránit....

....vyrážíme dál na východ, více do vnitrozemí. Navigace s námi opět hraje nějakou hru, jejíž pravidla nás občas překvapují. Neustále hledá zkratky jak nás někam dostat a míjí tak pohodlné široké cesty a jezdíme po silničkách kde se tak tak vejde jedno auto. Ale nakonec jsme rádi. Poznáváme tak francouzský venkov v celé kráse a nevíme kam dřív s očima....nádherné kamené chaloupky a farmy, svěží zelená tráva, stáda krav a ovcí, nekonečné louky a lesy a do toho pomalu zapadající slunce....bohužel atmosféra toho místa je nevyfotitelná.

Nakonec se nám, ale podařilo nikoho po cestě nepotkat a dorazit do cíle dnešní cesty. Do města Rocamadour. Nevěděl jsem kde budeme bydlet, ale Ráďa to prostě umí.  Hotel restaurant LeBelvedere je perfektní. Z okna pokoje máme skvělý výhled přímo na hrad Rocamadour.
Začíná se stmívat a po několika hodinách v autě se chceme projít a podívat se blíž k hradu, abychom viděli co nás zítra čeká.



7.5

Ráno si užijeme snídani s výhledem na celé okolí, hrad a městečko pod ním. Na obloze se válí mraky. Tak dnes nebude slunný den, ale to je asi na prohlídku hradu mnohem lepší a i na fotkách vypadá hrad více mysticky a velkolepě.

Rocamadour



Škoda, že z prohlídky a povídání nemám tolik co ostatní. Postaršímu průvodci nerozumím zhola nic, snad kromě názvů a jmen. Něco co mě zajímá mi Ráďa dovysvětluje později.
Zajímavostí hradu je jeho rozdělení na dvě části. Jedna, která je součástí opevnění a druhá pod ní, ke které vede křížová cesta. Spodní část je vestavěna do skály a některé prostory tak vužívají přirozeně vzniklé útvary, které v pískovci vytvořila řeka.

Křížovou cestou jdeme tentokráte správným směrem a to nahoru k horní části hradu a pak pěšky zpět k hotelu.
Líbí se nám restaurace v Hotel Bellevue přes ulici a tak jdeme na oběd tam. Ach bože, na Francii miluju hodně věcí, ale co mě dokáže navnadit kdykoliv, je francouzská kuchyně a způsob servírování. Terina se slátem, hlavní jídlo a dezert. Teplý švestkový koláč s domácí vanilkovou zmrzlinou. A dost už o jídle. Tím francouzským jsem zkrátka posedlý.

Sedáme do auta a jedeme k propasti Gouffre de Padirac. Opět ne zcela poučení, zjišťujeme že tam není pouze propast ale i jeskynní komplex s podzemní řekou Padirac.

Fronta před vstupem je hodně odrazující, ale rozhodli jsme se to vydržet. Naštěstí jsme čekali asi jen hodinu a půl. Obvykle se prý čeká čtyři a více hodin. Takže máme vlastně štěstí.
Dostáváme se dovnitř. Nejdříve po schodech na dno propasti a pak dál podzemím. Jdeme dál a dál až dojdeme k další frontě. Tentokrát na lodě, které nás po podzemí řece převezou do druhé části jeskyní. Tam čekáme další půl hodinu místo obvyklých dvou.
Loďe jsou tak pro osm lidí. Ta voda je úplně průzračná takže je vidět na dno. Čekal bych že bude ledová. Samozřejmě že jsem to musel zkusit. A byla trochu teplá.
Pluli jsme tak pět minut a na konci nás čekal průvodce. Výklad jsem si opět neužil, ale jako už trochu poučený člověk z jiných jeskyní jsem se raději kochal tou nádherou kolem. Místní jsou právěm pyšní na obrovský, 90 metrů vysoký, stalaktit. Všechno bylo nějak větší než co jsem před tím viděl.
Zato s propastí je to trochu jinak. Chlubí se tu že tato je největší v Evropě. Nad čímž kroutím hlavou. Macocha je určitě větší. Později zjišťuji že to tak opravdu je. Ta naše je širší i hlubší. Takže nevím kde na to svoje nej přišli. Každopádně je lépe přístupná.
V podzemí se nesmí fotit, takže fotografie jeskyní jsou z veřejně dostupných zdrojů. Fotografie propasti ze shora i zevnitř jsou moje.
Tahle zajížďka stála za to.
Padirac, zdroj:baguette.over-blog.net

Padirac, zdroj:baguette.over-blog.net

Gouffre de Padirac

Gouffre de Padirac

Sedáme do auta a jedeme zpět, asi 80km směrem na západ do dalšího hotelu. Blízko něj je totiž něco co musím vidět. Jeskyně Font-de-Gaume. Recepční v hotelu se hned ptá odkud jsme a kam máme v plánu jet. Jsme tu se stejným cílem jako ostatní. Tato jeskyně má totiž něco co chtějí vidět,s tejně jako mi. Ale to až zítra.


8.5.

Font-de-Gaume je jeskyně ve které lze vidět jesykní malby pravěkkých lidí staré 18tisíc let.
Font-de-Gaume je jednou ze třech jeskyní na světě kde lze tyto malby vidět. Další jeLascaux, také ve Francii pár kilometrů odtud. Tou třetí je jeskyně ve Španělsku. Lascaux je pro věřejnost již uzavřena z důvodu bezpečnosti a uchránění maleb pro další generace. Takže zbývají pouze dvě.
Aby malby vydržely nápor zájmu lidí, musel být počet osob, které mohou navštívit jeskyni zredukován, až na současných 80 lidí denně.

Zájem je pochopitelně mnohem větší. Pokladna se otevírá v 9:30 a já dle rad recepčního vymýšlím v kolik hodin ráno bych tam měl být abychom se tam dostali.
Ráďa mě tedy odváží na místo v sedm ráno. Vytahuju z kapsy mobil a krátím si čas hraním Angry Birds Space. Ano jsem blázen, ale já ty malby chci vidět. Je to pro mě něco jako je pro sochaře možnost vidět skutečné sochy Michelangela v Louvre.
Takže mi to za to stojí.

Postupně se tvoří hlouček lidí a půl hodiny před otevírací dobou je tu už odhadem oněch 80 lidí.
Průvodce se kterým se scházíme před vstupem do jeskyně nám říká že občas je to tu hodně náročné. Některé dny tu je prý i pětset lidí. Chtějí se podívat do jeskyní a po zjištění, že nemohou jsou hodně nepříjemní a stěžují si. Ale měli udělat totéž co já:)
První výprava začíná v 10 hodin ráno. S anglickým výkladem až ve 12, ale to se mi opravdu nechce čekat a tak jdeme rovnou v 10.

Průvodce je hodně profesionální, a ptá se kdo nemluví francouzsky. Ano, ze skupiny asi 10ti lidí jsem jediný. S úsměvem říká, že pokud nebudu rozumět ať se zeptám a vysvětlí mi to. Milé.
Něčemu rozumím, něco mi řekne anglicky, ale to hlavní je třeba vidět.
O Faunt-de-Gaume napíšu samostatný článek se spoustou informací, které jsem nejen já netušil, ale nejsou k nalezení ani v odborných publikacích.

zdroj: http://donsmaps.com


Končíme asi v 11 a jedeme dál na západ přes oblast Périgord Noir. Je to místo mnoha Château a skalních měst jako je La Roque-Gageac a hradů Château de Castelnaud Château de Beynac a mnoha dalších.


Míjíme město Bergerac pokračujeme dál zpět do Bordeaux. Čím více se blížím do cíle tím více a více vinic mijíme. Nestačíme zírat. Vinice jsou všude kam se člověk podívá. Táhnou se do dálky až za obzor. Pokrývají kopce, údolí, obklopují malé vesničky a kamenné domky ze všech stran. Slunce pomalu klesá. V dálce na kopci vidíme nějaké staré město. To bude určitě St. Emilion o kterém se nám zmiňovali v manuálu …........
No a tady je vidět  náš systém neplánování cesty v praxi. Vidíme odbočku a okamžitě víme, že se tam musíme podívat.
Parkujeme na začátku města. Všude jsou auta, ale jsme tu později takže většina lidí už odjíždí.
Uličky města jsou opravdu pitoreskní. Vše je tady, jako už tradičně v tomto kraji, vyrobeno z kamene. Cesty, domy, lavičky. Středověkké město se vším všudy. Trochu to kazí některé obchody, ale většina z nich jsou vinotéky prodávající místní vína St-Emilion.
Vinice v okolí patří několik rodinám, které si je předávají z generace na generaci. Vždyť půda tu má takřka cenu zlata. Jeden hektar stojí milion euro.

Zpět do Bordeuax se dostáváme až k večeru.

9.5.
Celou noc prší a ani ráno to nevypadá že by mělo přestat. Ano, poslední den, který jsme si chtěli užít u oceánu na pláži nám překazilo počasí. První den kdy prší. Naštěstí je to ten poslední.
Takže jsme zalezlí a koukáme na francouzský film Et si on vivait tous ensemble?, který jsem poprvé viděl na Febiofestu a zalíbil se mi natolik, že jsem se na něj chtěl podívat znovu.
Celý den v bytě aniž bychom šli ven? To prostě ne. Jsou dvě hodiny odpoledne. A i když prší a fouká vítr, sedáme do auta a jedeme 50km za západ k oceánu. Na Hourtin-Plage, Aquitaine.
Třeba se počasí než tam dorazíme zlepší. Bylo to naivní, ale lepší než sedět doma a dívat s jak dopadají kapky na strešní okno a zoufat nad tím, že poslední den proprší.
Atlantik je rozbouřený. Vlny využívají surfaři v neoprenu. Fouká a do toho prší o sto šest.
Tohle se nedá dlouho vydržet a tak sedáme do místního serfařského bistra a dáváme si kafčo na zahřátí. Nad námi visí prkno a je to ve stylu seriálu Pobřežní hlídka.
Takže 50km tam a 50 zpět kvůli hodince u oceánu. No proč ne.

10.5

Tak a je tu odlet. Bordeaux-Paříž, Paříž-Praha.
Celou cestu sem si říkal, jak se asi měli ….....v Praze. Kde všude byli a co všechno viděli. Promítám si celý týden a vybavuji si všechno co jsem viděl a řeknu to jednoduše. Kraj o kterém jsem před tím nevěděl zhola nic, snad jen to že se odtud dováží vína, vím teď mnohem víc. Stálo za to sem jet a možná právě proto, že to není turisticky profláknutý kraj.